Lednový výlet do Andalusie 2019
25. 1. 2019
Fotky jsou ZDE
Andalusie 25.1.-30.1.2019
25.1.2019 pátek
Tak jo. Jedem tmou a sněhem z Bojiště a když vyjedem ve Volanově zpod pouličních lamp zjistíme, že nic nevidíme. Mý plechovce nesvítěj oči. Pokorně otáčíme zpět, rychle berem auto Adri a znovu a lépe. Takže hned stres, ale stíháme v pohodě.
V 7:30 přistáváme v Nymburku. Vláčkem do Prahy a mhd na letiště. Jsme tu v 9:30, letí to v 11:15, ale asi 20min sekera. Tak snad už pohoda.
V Malaze dlouze čekáme ranec z podpalubí a pak v řadě osob s cedulema nacházíme konečně toho svého MalagaCar.com. Hurá, počkal na nás! Vezem se dodávkou kousek do půjčovny. Ale pohoda nee. Blbě sem si přečet podmínky, cena 48e za půjčení platí jen v případě kreditní karty. Takhle je to 86 a ještě 54 za plnou nádrž a ještě složit 600e vratnej depozit. To moje karta nezvládá, páč sem si tam nastavil platby u obchodníku max. 5000kč. Vracej nám těch 86e na účet a s ostudou odcházíme. Ale nevzdáme to! Projdem další dvě půjčovny, no podmínky jsou stejný. Ne v tý třetí - hellehollis.com. Paní za přepážkou je milá a ochotná a blbcům, co rozuměj anglicky každý patý slovo vyvoslí vo co de a za kolik. Takže odjíždíme ve stříbrném šípu Škoda Citygo. Platba 130e za auto s plnou nádrží, s tím, že když ho přivezem zdravý a plný, vrátěj nám 45. Platí Adri, já už svou kartu vysosal kvůli limitu. Kreditka netřeba. Zálohu vykrylo nějaký pojištění 16e v ceně. Tolik tedy úvodní anabáze. Teď snad už jen pozitiva a jistoty.
Hned blbě najíždíme a proplejtáme se centrem Malagy. Až kus za městem najíždíme na autostrádu a svištíme do Nerji. Zde procházka k moři a nákup v Mercadoně. Lidi se fakt koupou v lednu. Docela živo. Na sluníčku asi 20st, jasno. Máme zpoždění a za šera najíždíme u jeskyně Nerja na cestu necestu 5km směr area recreativa El Pinarello. Hned ostré stoupání a jámy a valouny. Chytáme balvan do vany, rána, ale snad dobrý. Je to adrenalinová jízda po rozbitý šotolině furt za jedna. Po 20min se vynervovaní doplazíme na tábořiště. Tma jak v pytli, 15st. Rozděláváme ohník na kamennym grilovadle, pečem velkorybu z Mercadony, popíjíme víno. Konečně ráj.
26.1.2019 sobota
Krásné ráno, asi 12st. Vaříme čajík na liháči, sbalíme ranečky a rychle na sluníčko. Hned lezem do trenek a sundáváme mikiny. Po cestě do sedýlka a kus za ní odbočka dolů do jámy k Rio Chillar. Přeskákat říčku obklopenou bambusovým hájem a vzhůru do skal na další hřeben. Potom nééékonečně dlouho travers na další hřebínek a konečně vidíme Frigilianu, bílou ves vysoko na skalách. Dělí nás od ní ale kaňon říčky Arroya. V ní se vyšprachtáme a stoupáme prudce do centra. Hafo turistů, rozpálená plaza, dedouškové posedávající před obecním úřadem. K úplné idyle chybí už jen lahváč a sváča. Nalézáme nenápadný krámek jak z 1. republiky s veselou babčou. Takže litr Miguela, sejr, bageta, rajče, kokotka. Všechno to baštíme na lavičce v centru a pozorujem cvrkot.
Potom zpět k říčce, kousek korytem po proudu a u cedulí "pozor lovecká oblast, možnost střelby" lezem po stezičce do stráně. Vyškrábem se na traverzovku v kopcích, minem rozbité cortijo, uctivě obejdem hučící úly a plazíme se na vrcholek bezejmenné hory. Panoramata, výhledy k moři a na okolní kopce a sešup do sedýlka z kterého jsme se dopoledne spouštěli k Arroya. Pak už stejnou cestou k Rio Chillar. Na ním ale odbočujeme na levadu a procházíme si nádhernou pasáž, kde je kanál zasekanej do skal. Za ní koupačka v křišťálové vodě a vzhůru do stráně na cestu k našemu tábořišti. Na cestě stojí autíčko z půjčovny a pod ním louže oleje. Tak tihle túristi neměli štěstí jako my a vanu prorazili. To bude drahý.
Konečně na základně. Vaříme čajík, popíjíme víno a k tomu místní sejry a olivy.
U griloviště najednou ve tmě svítící oči. Šajnuju tam čelovkou a je to krásná černá liška! Z čelovky a z nás si nic nedělá, šmejdí po zemi u griloviště po zbytcích. Nechá si nás dojít tak na 10m, zkouším ji vyfotit. Jedině na hozený šutry reaguje, ale hned zas vykouknou oči ze tmy a šmejdí dál.
Pohodu nám kazí vítr, půjdem spát k nedaleké chajdě na terasu, tam tak nefouká. Asi v osm jede nahoru odtahovka pro rozbitý auto. Pak už je klid.
Ujito 18km.
27.1.2019 neděle
Vstáváme před svítáním a hned jedem strastiplnou cestou zpět k moři. Už sem zkušenej pilot a žádná další rána do spodku se nekoná. Je strašnej vich a asi 15st.
Jedem kus kolem pobřeží směr Almunecar po původní autostrádě. Krásná silnice bez aut a mnoha odpočívadly nad mořem, kde trávěj zimu hípísáci ve svejch otřískabejch dodávkách. Nová dálnice se klene vysoko nad námi plná mostů a tunelů. Odbočujem na Jete a Otivar a šplháme do hor po silnici, kerá zove "kozí cesta". Serpošky až k vápencovým vrcholům. Je hroznej vichr a teplota klesá v 1000m na 6st.
Když se cesta láme na náhorní plošinu, je před tunelem odpočívadlo a mapka - nástup na výlet k Rio Verde. Potácíme se ve vichru a po 2km se cesta zlomí do kaňonu. Dolů po schodech, kolem jeskyně a jsme u křišťálové tůňky, do které padá krásný vodopád jak z indiánek. Tady nefouká a svítí sluníčko. Jdem vařit kávičku a snídat. Jenže jsem zapomněl vařič. Tak robíme ohník a vaříme vodu z tůně na něm. Hned to potom hasíme, páč tady se nic takovýho nesmí.
Sestupujem po proudu, je tu i prašná cesta pro auta a po ní dojdem k malé přehradě. Tady by se tábořilo. Dneska je ale vichřice a zima.
Zpět k Rio Verde a po staré oslí stezce kolem krásných vodopádků k brodu. Tady začíná canyoning a stezka leze vysoko na kopec a někde za ním se znovu spustí k Riu. Vylezem na vrch, ale dál zas dolů a pak se vracet do krpálu se nám nechce. Pomalu se vracíme.
Zmrzlí skáčem do plechovky a přes náhorní plošinu sjíždíme nadohled Granady. Na obzoru zasněžená Sierra Nevada, kolem kvetoucí mandle. Probíjíme se přes hlavní do Dilar. Za ním u řeky je v mapě malovaná area recreativa a ukazují tam i info šipky v centru. Takže proti proudu Rio Dilar a parkoviště. Jsme na místě.
Zima, zapadá slunko, studenej vítr. Za levadou najdem krásnej flek pro stan v závětří pod borovicemi. Šmejdíme po piknikovišti, křišťálová říčka, lavičky, stolečky, ale žádný ohniště. Tak to se neohřejem. Adri je nascípaná, sedí v autě, tam je teplo. Já venku vařim na liháči yumyum a čajík. Jíme to v autě a pak víno, pivo, maso. Stavíme stan, je jen 5st.
Zalezem a posloucháme cimrmany. Dobrou noc.
Ujito 8,5km.
28.3.2019 pondělí
Je pod nulou. V noci zima od země, nafukovací matračky neizolujou. Hned skáčem do auta a jedem na výchozí bod dalšího výletu. Je to kousek z Dilaru jiným sněrem za kostelíkem Emita Nueva. Tady info tabule s trasou a hlavně sluníčko a tepleji. Vařím čaj a vyrážíme mandloňovými a olivovými háji po planině směr kopce a les. Ve stínu furt kosa, jinovatka. Lezem do kopce o 106 abysme se zahřáli. No ale to se nekoná, protože na kopci Silleta 1520m ledový vichr. Zmrzlý skáčem po skalnatém hřebeni a teprv pod ním v závětří na slunci se zahřejem. Sněhovou Sierru máme nadosah ruky. rychle klesáme a vítr polevuje. Traverzujem hory a odbočujem omylem ze správné cesty. Ale i tahle nás vede zpět, akorát půjdem ve svých ranních stopách.
Jedem kolem Mercadony, dokupujem zásoby a hurá na autostrádu. Odbočujem do Orgívy. Tady je 16 st, ale my zas stoupáme do hor. Serpentinami ve skalních srázech se proderem do Pampaneiry.
Neskutečná bílá vesnička a nad ní další asi tři ve svazích Sierry Nevada. Je tu velké free parkoviště a z něj stoupáme krz ves podél kostela, prádelny a pramenů vzhůru do Bubionu. Z něj traverz oslí stezkou terasovitými políčky a dolů do stínu k Rio Poqueira. Říčka hučí v temném kaňonu, jsou tu trosky mlýna a most. Přes něj a prudce do stráně. Krásné výhledy na bíle vesničky a zasněžené vrcholy, ale my ve stínu a zimě. Z vrchu zase prudce dolů a jsme na mostě pod Pampaneirou. Zas trosky mlýna velkej plac a vodopád, vytvořený náhonem do levády a elektrárny. Pěkný tábořiště, ale dnesku tu fest fouká.
Traverzujem zpět do centa a zalejzáme na kafe do stylový nálevny u hlavní cesty. Kávička za e1:30 a místní specialita - sněhové pečivo s mandlemi. Domorodci mastěj karty, teplo, útulno. Nocleh by tu stál 20e osoba. Ale my skáčem do plechovky a jedem k moři.
Zase vichr. Fest to s námi cloumá. Za tmy dojedem na předem vyhlídlé odpočívadlo nad mořem. Stojej tu tři otřískaný obytňáky. Z jednoho vylejzá čudit nějakej týpek. Adri tuhle partu hned otipovala na "zimní huliče", kerý trávěj naší hnusnou šedivou zimu hulením zde na jihu. Trochu sonduje, co sme zač, esli asi nejsme nějaký šmíráci z nějaký protidrogový party. Moc nefouká a i teď večer je 14st., takže se konečně ohřejem. Po obligátním víně, mase, sejru olivách spíme pod šírákem vedle auta.
Ujito ráno na Silletu 11 a odpo 6km.
29.3.2019 úterý
Krásný ráno nad mořem. Z obytňáků občas někdo vyleze hulit, bo venčit psi, přátelsky se na nás usmívaj.
Jedem směr Frigiliana a asi 2km za ní odstavujem v serpentinách auto. Zas cedule s popisem turistické trasy a stoupáme po asfaltě vilkami směr Acebuchal. Spousta kytek, banánovníky, pomeranče. V sedýlku cestou vpravo a stínem po cestě krz lom traverz horami. Konečně sluníčko a teplo na trenky.
Narážíme na trasu GR 242 vedoucí do Competa a 500m po ní narážíme na trosky zájezdní hospody. Kdysi tu vedla obchodní cesta z vnitrozemí k moři. Otáčíme taky k moři a vyschlým korytem v hustým porostu docházíme do Acebuchalu. Pár bílejch domů, dvě nálevny. My svačíme na sluníčku u kapličky. Potom zpět vilkama k autu.
Ve Frigilianě zastavujem u školy a lezem úplně navrch vesnice po terasách, tam kde tušíme ústí levády, kerou sme viděli při sobotním výletě. Procházíme krásným přírodním parkem a borovým hájem. Teplo - jižní stráň. Leváda ale ústí ve stínu, no my se chtěli okoupat. Tak jdem ještě dál, ale voda je pitná, je tu vodárna, rezervoár, vše za plotem.
Tak se holt vykoupem v tom stínu. Voda jako led, ale hned běžíme na skalky v borovým háji a vyhřejváme se na slunci s výhledem na Frigilienu a k moři.
Na naše tábořiště dojíždíme asi v 17 a jdem dolů k moři na pláž. Vlny jako kráva, sluníčko zalejzá za mraky. No ale vlezu tam aspoň symbolicky si vomejt kaštany. Potom chcem popít víno, ale přichází nějakej bezdomovec a chce se družit, takže je po idylce, radši vyklízíme pole.
Na našem odpočívadle přibyla další dodávka a ještě jedna pak přijíždí a veze asi další dávku fetu, páč kujou pikle zašitý vevnitř. Pak ještě jedna dodávka GB. Stavěj se tak, aby byli od nás autama izolovaný. My popíjíme na svym fleku a a holka od vedle nás varuje, že z borovic nad náma padá "dangerous insects". Sem už trochu nalitej, si myslím, že si dělá srandu, nebo nás chce vypudit o kus dál, páč to vypadá, že se schyluje k nějakýmu mejdanu.
Takže uléháme pod borovice a za hradbou aut se mastí na kytaru a hulí. Nás nepřizvou, tak dobrou.
Už tu 2x přistál bílej pickup, jako by pilot sondoval co se zde děje. Adri mě děsí svým strašlivým příběhem, jak je před lety ve Španělsku na pláži přepadli lupiči a vzali jim úplně vše. Argumentuji, že zde jsme mezi lidma a tak se to nemůže stát. Ale spoluspáči jsou v noci zalígrovaný ve svejch plechovkách a když ti někdo drží kudlu pod krkem a druhej bere věci, ani necekneš. Tak se nám neusíná nejlépe.
Mejdan končí a polovina aut svý majitele překvapivě odveze.
Ještě v noci asi ve 3 zas kousek od nás zastavuje ten divnej pickup, tak to už strachy neusnem.
Ujito 12km.
30.3.2019 středa
Ale už světlo a bezpečno. Ten "dangerous insects" byli hnusný housenky se svejma odpornejma pavučinovejma kokonama, co žerou jehličí borovic. Ty ale lidi nežerou.
Jedem do Mara a odtud pešo na výlet ke strážní věži. Na každym bezprizorním place kolem autostrády a i v Maru na parkingu žijou "hobbiti - huliči" ve svejch kárách. Některý maj i obytný autobusy a hejna psů. Jeden si nás hned oblíbil a celej vejlet absolvuje s námi.
Jdem terasami se zahrádkamu a chajdami. Vež pěkná, okolo levandulový pláně. Po pláni k silnici a zpět do teras a do centra. Svačina na lavičce za asistence místních čoklů, poslední kávička na náměstí a jedem do Nerji na nákupy. Kus od centra vymetem tři obchoďáky a pak už jen přebalujem, berem benzín a opouštíme Nerju.
Daří se nám nakličkovat zpět k půjčovně. Ve čtyry bez problémů vracíme auto a dostáváme zpět prachy za benzin.
Vezou nás na letisko. Tak ještě poslední víno z 250ml kartonů a plátky jamonu a odlet dom.
Před půlnocí dojíždíme mhd na hlaváč a po hodinovým čekání odjezd posledním vlakem do Nymburka. Plechovka je na svým místě a jede! Takže ve čtyři lezem doma do peřin.
Ujito 6km.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář