Do Mostaru na čevabi! 4.7 - 12.7.2017
Bosna a Hercegovina, aneb na čevapi do Mostaru
Fotky jsou ZDE
4.7.2017 úterý
Ve tři odpo skáčem do plechovky a průměrem 50km/h se řítíme k hraniční řece Moravě. Jsme tam asi v osm - za mostem přes řeku jedeme k jezu a táboříme na docela pěkném mítě. Je teplo, stihnu se okoupat na písečné pláži, požijem pivo, víno, sejry a lezem do plechovky spát.
5.7.2017 středa
Budíček v 3:20. Balíme, zjišťuju, že sem doma nechal všechny mapy a popisy na hory BiH. Ve 3:45 jsme v Kútech na vlakáči. Ve 4:08 startujem do Blavy. Je tu wifi, horečnatě stahuju nějaký mapy do mobilu. Což se daří, tak jsem klidnější. Už Kútoch mi pokladní prodala i lístky na mísu 0,90e/30min. Jdem na bus 61 a za 25min jsme na letisku. V 7:45 Wizzair odlet do Tuzly. Jeden ranec do podpalubí a dva členi na palubu = 2560Kč (... ten ranec stál víc než člověk). Za cca hodinu přistáváme, měníme 50e za 99kundomarek a lezem z areálu. Podle plotu doleva cestičkou od krav až na asfaltku a po ní 1km na státovku směr Živinice. Tady stopujem, je to 5km. Staví dodávka Wizzair do Sarajeva (cena až tam 50e/os). Zadarmo nás vyplivne v centru městečka. Jdem 1km na busák a zrovna jede bus až do Mostaru. Je 10, vlastně čekal jen na nás a hned vyrážíme. Busy jsou v Bosně drahé 2-3kč/km. Ale i tak to stojí méně než polovinu, co chtěl Wizzair jen do Sarajeva. Pojedem až do 15:30. Jediná přestávka v Olovu 15min. Kupujem meruňky. Kilo přijde na dvacku a nanuky a rajčata. Jinak spousta zastávek, nekonečná jízda přes hory a doly a potom krásným údolím Neretvy. Konečně Mostar. Batohy do úschovky a hurá ke starému mostu. Cestou pivo, u mostu vysněné čevabi - porce za 7km. Focení, zmrzlina, bosenská kávička (1,5km) v kavárně s terasou - výhledem na starý most. Je vedro. Tak další Sarajevsko z Konzumu s nohama v Neretvě a ještě burek a kafe naproti busáku. 20:00 odjezd zpět proti proudu Neretvy. 30km na přehradu Grabovica. Je devět a skoro tma. Jdem na most a po asfaltce k hrázi a pak serpoškou přes trať a nad hráz. Konečně se cesta odklání a míří k zátočině přehrady a do bočního údolí. Chcem se už konečně někde svalit a zbavit se těžkých ranců. Ale míjíme pouza oplocené chaty hned u cesty. Po dalším km posečená loučka před rozbitým barákem. Pivo víno, postavit vnitřní stan a spát.
6.7.2017 čtvrtek
Vstáváme po šesté. V sedm už mašírujem po šotolině asi km k rozcestí. Cesta se větví do osady Diva Grabovica a naším směrem dále údolím ke štěrkovně. Těsně před lomem je cedule se schématem planinarskich staz. K bivaku pod Kukem to je 2h. Vede tam nenápadná odbočka vpravo po terase nad štěrkovištěm vyschlé Grabovice. Místy to je po zimě zapadané povalenými stromy. Určitě je lepší jít štěrkovištěm po vyjetých kolejích. Naštěstí tam staza po nějaké době sklesá. Pak už štěrkovištěm k závěru. Zatím jdem stínem, okolo vápencové velikány zalité sluncem. Vcházíme do borového háje a potom smíšeným lesem vzhůru. Na bivak ještě hodinu. Stezka v závěru nastoupá ke skalním stěnám a ocitáme se na prudkém slunci u plechového bivaku. Je tu i nová dřevěná veranda poskytující stín. V chajdě jotulky, palandy, cukr, káva. Jen ta limonáda chybí. Bandasky na vodu jsou prázdné. Jdem nad chajdu do suchého kaňonu hledat vodu. Je tam rozcestník. Šipka vzhůru na Veliky Kuk, nebo traverz směr Zli potok a voda. Za balvaništěm je na skále napsáno VODA a šipka vzhůru. Popoleze se za podpory lana kus vzhůru a jsme u "vody". Zdroj tvoří prohlubně vymleté ve vápenci. Zelená "voda" plná žab, pulců a vodoměrek. Nabíráme jednu 3l bandasku a lezem zpět. Filtr bude mít co dělat. Bojuju s tím, neteče to, po každym pulitru se musí filtr čistit. Operace trvá víc jak půl hodiny. Posnídáme a chystáme se nalehko na Veliki Kuk, pak kus po hřebenovce na pl. dom Vilinac a Hajdučka Vrata. Berem jen vodu a pišingr. Rance zůstávaj v boudě. Je 10:30, stojíme u cedule, že na Kuk je třeba lano, smyčky, jištění a že tam padaj šutry. Lezem po značkách strží vzhůru. Pěšinku Jíťa hned ztrácí, halekám na ní zvrchu kudy kam. Pak už to je cesta necesta po sutích a skalách. Značka jen občas. Sem tam lana, neb žebřík. Pak se ztrácíme docela, sápem se roklí po skále už horolezeckým terénem. Tak tudy ne! Obtížně se vracím a vidím žebřík přilepenej vpravo od nás na kolmý stěnce. Tak už zas dobrý. Ještě několik feratovejch pasáží a dostáváme se nad skály do řídkého lesa. Tady kus traverz jištěnej lanem a pak už bukovej prales vzhůru. Vylezli jsme ze 650 do 1400. Ale to je furt málo - máme vystoupat do 2000. Takže příkře bezcestím lesem. Každou značku třeba hledat, několikrát bloudíme. Konečně les končí, ale ne obtíže. Teď je to pro změnu vzhůru po balvanech, nad námi vápencový velikány. Nic se nezlepšilo, cesta-necesta, značka jen občas. Přes sedýlka a závrty přes hřebínek a kopřivama bývalé pastviny konečně na pěšinu - hřebenovku pohořím Črvašnica. Jsme na cestě už 4 hodiny, voda na dně. Ale k chatě Vilinac už to je jen kilák. Před ní je obnovená studna s křišťálovou vodou. Trávíme zde20min osvěžováním a už jen skok k chajdě. Ta je zavřená, na veradě dva francouzský kluci. Přišli taky nalehko z druhý strany. Svačíme pišingry a pokračujem na Vrata. Konečně klasická krásná hřebenovka s výhledy na bílé velikány. Přelezem sedlo 1900m a po cca 2km jsme u nádherného Červeného jezírka. Závrt co neodtekl s čistou, teplou vodou. Je vedro, tak se rácháme Za 200m je rozcestí. Slejzáme za roh ke skalnímu oknu - Hajdučkim vratám. Velmi fotogenické místo. V hlubině pod námi kaňon Grabovice a přehrada - letecký pohled, v dálce Prenj. Škrábem se zpět a za 20m je odbočka dolů do Grabovice. Klesáme po pěšině prudce dolů. Pak les a traviny, furt prudce dolů, naštěstí docela schůdný. Máme někde odbočit abychom se vrátili do výchozího bodu a nespadli až do Divé Grabovice. V mapě v mobilu to naštěstí je. Jinak byhom to těžko trefili. Lezem traverzem pralesem přes rokle a docházíme k bivaku Tise. Je to lovecká chajda. Sice střecha nad hlavou, ale vybydleno, bordel. Odtud tápem, ani mobil mě nedokáže srovnat. Nejdřív kolem Tisy rovně dál za kadibudku. Aha, to je blbě. Tak druhý pokus kole zbořeniště do rokle - na ceduli nápis voda (...byla vyschlá), taky blbě. 3. pokus kousek zpět a hledat odbočku přes hřebínek. A to je správně! Dokonce šipka (tu jsme neviděli). Pelášíme dál. Už je šest a cíl v nedohlednu. Neskutečnejma stráněma, lesem a skalama, traverzy přes kaňony, občas lano a hledání značek. Rychlost máme od rána 1km/h a nožičky nám jen brnkaj. Konečně závěrečnej sešup po lanech a stojíme v naší rokli u nápisu VODA. Chajda je za rohem. Je osm a máme dost. Lemtáme vodu. Požíráme sejry, dopíjíme zbytek vína. To je úleva. I teď večer je hic. Zalejzáme do budky ale nejde to usnout. Svalová horečka, berem si brufeny. Až o půlnoci se ochlazuje a usínáme. To byl teda nářez!
7.7.2017 pátek
Vylejzáme před sedmou, ale už sem smaží sluníčko. Po čajíku sestupujem dolů, tentokrát po cestě ve štěrkovišti a krz lom. Cestou k přehradě je cedule dolů k potoku "prodej sptruhů". Dem tam. Docela kus, kolem sádek, do usedlosti. Štěká na nás pes a konečně vylejzá holka asi 13 let. Kouká na nás jak na zjevení. Ano, pstruhy prodávaj, ale táta není doma a nedokáže nám ho sama prodat. No úplně blbá. Tak se vlečem zpátky a koupem se v sádkách s rybkama. Je tu síťka, tak čtyry nabírám. Když nám je nedokážou prodat, musíme se obsloužit sami. Jdem zpátky na cestu a na naší spací loučce si je pečem na ohni. Sou výborný. No ale gurmánským zážitkem jsme se připravili o jedinej náklaďák se štěrkem, kerej nás moh popošinout na hlavní. V strašlivém vedru se potácíme pěšky 5km po asfaltě. Na autostrádě zapadáme hned do konoby. Pivo maj, ale jen třetinky a za 2,50. Vypil bych sud, ale dáme si dvě a dopijem se vodou. Vedle obědují dva chasníci a už platí. Ptám se zda jedou na Mostar. Jo, můžem jet s nima. Hned jak najíždíme na autostrádu, blokuje je jinej jezdec. S nadávkama ho divoce předjedou, zablokujou a už skáčou ven a sápou se na něj. Daří se mu ale vykličkovat a ujet. To se nedivím, že tady byly války, když jsou schopní se mordovat kvůli ničemu. Jsou to bratři Slovani, ale s jiným temperamentem. Po15km vylejzáme u mostu Bijela. Je asi 40 ve stínu, hned skáčem do přehrady a chladíme se. S hlavama zamotanejma do mokrejch triček pak odcházíme proti proudu Bijele. Představoval jsem si vápencovou bystřinu, no koryto je vyschlé. Až výše, kde se vzal, tu se vzal, potůček. Jdem kus po šotolině a za mostkem je odbočka na Ravni a Lupoglav. Výše ve stráni je další odbočka vpravo. Jdem tam, ale vůbec to nestoupá a není značka. Takže blbě, vracíme se a už správně po dobré značené cestě serpentinami lesima vzhůru až do bývalé osady Grabovčiči. V nové mapě Prenje vydané 2015 je malovaná voda a skloniště. Voda je stará zabordelená studna s vodoměrkama a skloniště zarostlé trosky baráku bez střechy. To su místní planinari pěkný pohádkáři. Jsme ve výšce 650m a další skloniště a voda jsou malovaný v 1600m. Jíťa leží ve stínu, já čerpám do konvičky na špagátku vodu a filtruji. Pytel na vodu je prasklej, tak to tlačím krz filtr za pomocí petflašky. Je to neskutečná pakárna. 3l vody vyrábím 40min. Pak si děláme na ohníku čaj a kafe, sníme nějaký musli a lezem dál. Už je 14 hod, snad budem do šesti na kolibě Galič. Staza furt dobrá, ale vejš už prales, vývraty a začíná pršet. Ale jen 30min a je klid. Cestička se dostává do míst, kde zuřily lesní požáry. Vše je již zarostlé, jen ohořelé velikány a spousta povalenýho dřeva jsou důkazem. Značky se ztrácejí, pak cedulka Lupoglav a pak pustina bez značek, jen občas mužik. Už jsme na kopci v 1600m a jsou tu ohrady a zbořeniště. Asi ten Galič. Po vodě a přístřešku ani památky. Hodinu obcházíme dokola a hledáme cestu, značku, vodu, prostě něco. Ale jen skály, ohořelý klacky, sem tam kamenná ohrada s kusem vysoký trávy a kopřiv. Stmívá se, znaveni padáme a stavíme stan. Ani nejsme schopný nic jíst. Inu odpočinkový den s převýšením 1400m. Připadám si ztracený jak v roce 2005 na Sibiři. Jdem spát.
8.7.2017 sobota
V sedm se vracíme k největší ohradě a náhodou objevujem starou studnu. Je obrovská, nemá dekl a je schovaná v trávě. Ještě že jsme do ní včera nespadli. Je tam bordel, napadaný klacky ale i voda. Tak zas dlouhé minuty dřiny s filtrem. Chlemtáme do zásoby a plníme flašky. Pak se opravdu soustředím a podle jpg mapy co mám uloženou v mobilu se zorientujem a támhleta hora je Lupoglav (je i vyfocená na okraji mapy). Bezcestím, popadanými stromy a zarostlými závrty se pomalu šinem tím směrem. Sem tam s frekvencí 150m se objeví něco jako mužik. Tak tady opravdu nikdo nechodí. V mapě to je kreslený jako hlavní planinarsky markirovani put. Musíme to vzít zleva do suťoviště a po čtyrech vzhůru, abychom se vyhli vývratům a výše kleči. Sápem se sutí, zachytávajíce se kleče a náhle zázrak: zleva přichází traversem náznak stezky. Hned to jde lépe. Na další terase snídáme u balvanu. Konečně mužici, stezka vzhůru směr sedlo pod Lupoglavem. Poskakujem po skalách furt nahoru a jsme v sedle. Krásné výhledy na pustý Prenj, ale cesta nikde. Podtraverzujem tedy vpravo a zde náznak trasy je. Prolejzáme klečí a v sedýlku se konečně připojuje regulerní značený put z druhé strany hor. Za 15min jsme na Lupoglavu 2102m. Je 10:30. Foto, zapisuju nás do vrcholovky a otáčíme dolů a na druhou stranu, do nitra pohoří. Cestička již dobrá, evidentně chozená. Potkáváme grupu místňáků v protisměru. Vyprávím, že jsme přišli od Bjele mosta. Znaj to tam a shodujem se, že to tam stojí za prd. Dolů k vodě do doliny Tisovica je to prý pět hodin. Pomalu se ploužíme dál, odbočujem do Tisovice, přecházíme vápencové planiny po špatné stezce a nekonečně scházíme do fantastického úvalu s deskovými skalami a ohradou, vše lemováno kýčovitou kulisou bělostných velikánů. Tak to je ten Prenj, přezdívaný Bosenský Himaláj. Pověsti nelhaly. Konečně se dopotácíme do krásné Tisovice. Golfový trávníček na desítky stanů, ale voda furt nikde. Seshora od Jezerce jdou túristi. Ptám se na vodu. Prej vejš v údolí asi 10min pramen Vrutak (ale prej malo vody). Než se rozhoupem, vrací se z Lupoglavu grupa, co sme je potkali a pořádnej izvor je prej 10min dolů údolím. Místo se menuje Novak. Jdem s nima a je tam salaš a betonová cisterna s přítokem (hadice). Doufali jsme, že odmoříme ve žlabu svoje schránky, ale je tu hafo zvědavejch šprotů, tak z toho nic není. Ošplouchnem se, naberem vodu, nachlemtáme se jak vembloudi a ptáme se na sejra. Jo je. Kravskej. Kilo za 10km. Jdem k salaši. Dávám 5km a dostáváme obrovskou hroudu. Ještě nás zvou na kafe, limču a buchtu. S radostí přijímáme a vyprávíme o obtížích v kopcích. Oni tu tráví pastvou léto od června do srpna. Potom se jdem konečně někam svalit. Asi 800m od salaše zalejzáme mezi stromky a stavíme stan, páč začíná poprchávat. Popíjíme kořalku. Za 30min to přechází. Stavím pícku ze šutrů a vaříme si brkaši, do ní sušený rajčata, česnek, oliváč, hovězí salám - místní specialita sudžuk (koupili jsme v konzumu v Mostaru) a sejra. Veeeliká pochoutka. Ještě se dožíráme sejrem. Moc dobrej. Pak už se jenom válíme, fotíme velikány v západu slunce (přímo nad dolinou je Zelena glava a Otiš).... a jdem spát.
9.7.2017 neděle
Vyrážíme v osm. Stoupáme pod Zelenou glavu. Nejdřív je v lese odb. k pramínku Vrutak, a hned nad tím cedule "Pazar mine!". V devět jsme u zamčené chaty Vrutak a snídáme. Seshora přichází tlupa horalů. Spali v Jezerce, prej tam bylo hafo lidu. Ještě chvíli stoupáme a za sedýlky se náhle zjevuje překrásné jezírko. A to už je Jezerce. U pramene s křišťálovou vodou jsou místní, co tu spali. Grupa ze Sarajeva. Povidaj, že tu spalo 40 Čehúnú. Asi cestovka. Taky hned objevuju plechovku od Holby. Chlapík vypráví, že byl v Tatrách, na Rile a pod. No prostě planinari. Tak se tu povalujem, osvěžujem, děláme kávičku. Grupa odchází, už jdou dom, stejným směrem jako my - na Borci (Boračko jezero). Chvíli za nimi jdeme i my. Za rohem je krásná zánovní chata Jezerce. Kamna, palandy, spaní na půdě. No a taky dost odpadků. Mezi petflaškama je i skoro plná pulitrovka. Náhlé vnuknutí!? ... a je to tak! Obsahuje rakiji. Trochu si odléváme do placatky. Je tu jen zahalená holka s klukem. Asi se těšej až vypadnem a budou sami... . Tak ještě pár foto a jdem. Přes sedýlko klesáme rozlehlou dolinou k pramínku Kamenac. Vůbec není vidět, podle nápisů ho identifikujem, je to maličká jímka v dutině skály. Ledová křištálová voda. Pak už lesy a kamenité pláně se závrty a ohrady s názvem Crno polje. Začíná poprchávat, pod stromy, kde začíná sjízdná cesta se krčí tlupa turistů a jsou to naši známí z Jezerce. Čekají na zbytek grupy a maj zajištěnej odvoz 15km do Borci na hlavní. My jdem napřed, když tak si je stopnem. A to se za 30min děje. Přiskakujem k nim na korbu a kodrcáme v deštíku dolů do doliny. Vezmou nás až ke svým autům a potom na Boračko jezero - máme společný cíl. Už neprší, je dusno. Ve čtyři jsme u jezera. Je to lunapark. Asi jako v létě na Mácháči. Ale je tu krám, tak konečně pivo, rajčata, čerstvej chleba. Koupem se s mítními na pláži a pak obcházíme jezero a hledáme místo, kde bychom složili hlavu. Nikde nic, samý letní vilky, kempy s hlasitou muzikou. Až na druhý straně travička, lavičky, ohniště. Zabíráme lavičku stranou cesty, děláme ohník, vaříme nudle, popíjíme rakiji. Vlastně jsme na okraji nějaký chatový osady, ale je tu klid. Potom schováváme rance a jdem na procházku ke krámu. Jíťa nanuka, já pivo. Lelkujem na pláži. Konečně rekreace. Vracíme se na základnu. Už je tma, stavíme tropiko, jdem spát. Ale ouha! Kus nad námi je bar a čím víc je hodin, tím větší tam je randál. Hrajou tam nějaký hry a do toho hrozně halejkaj ... a to až skoro do rána. Spát se nedá. Ach jo.
10.7.2017 pondělí
V sedm budiček, po čaji jdem na nanuka a stopovat. Už po ránu je hic jak v peci. Zalejzáme pod strom u busové zastávky. Asi za 40min ná bere kluk do Glavatičeva a ještě 1km vejš do Ladanice. Má tam totiž villu Neretva (villa-neretva.com 0038761739256) a provozuje samozřejmě i rafty. Tak to hned domlouváme na druhej den 10:00. Sraz u krámu v Glavatičevu(30e/os = cena obvyklá). Dáváme si u něj bosenskou kávu (veledžezva se 4ma kafatama za 4km) a jdem se máchat naproti do Neretvy. Hic a mělko, ale válíme se zde do čtyř odpo. Potom se potácíme po asfaltce zpět do Glavatičeva. Těsně před ním narážíme na stylovu hospodu. Tak se ptáme na janjetinu. Povidá, že má a to prý supr za 10km porce. Usedáme do stínu na terasu nad Neretvou. A už se to nese, mísa jehněčího, brambory, zelenina chleba. Bylo to fakt dobrý. Pokračujem do centra, ale ještě se mácháme v řece pod mostem. Potom u krámu pivo, ještě jedno s sebou a flaška vína. Teď ještě najít nějakou zašívárnu u vody. Nejdřív to zkoušíme po proudu, ale pak se vracíme a jdem do centra. Hned za rozstříleným kulturákem je nízká stavba - pokus o zbudování rafťácké základny. Za ní krásný plac u řeky, dokonce sprcha a kohout s vodou. No lepší místo jsme si nemohli přát. Koupem se, večeříme, posloucháme z mobilu Divou Báru, popíjíme a dobrou noc.
11.7.2017 úterý
Vylejzáme až v 7:30, lebedíme si ve stínu a v 9:20 jdem ke krámu. Je tu kafana. Boskahve za 1km ze zlaté džezvy. Popíjíme, ještě nanuk z krámu od vedle. Je skoro 10 a nic. Jíťa nervozní (dali jsme 20e zálohu), ale já chci dodržet akademickou čtvrthodinu. V 10:12 mě Jíťa donutí telefonovat do villy. O to se pokouším prostřednictvím majitelky báru. Než se to zorganizuje, přijíždí offroad s raftem. Inu mělo se počkat celou čtvrthodinu. Posádku tvoří tři kuci a řidič. Ještě kupujou nějaký piva a svačiny a tradá k řece. Po 3km sjezd k hladině, skáčem do gumy a do raftu a jedém. Tak to je luxus - jen my a tříčlenná posádka. Kluci hned řachaj piva, bude veselo. Když je peřej, pivo za vestu a trochu pádlovat, jinak vegáč a další piva. Připadám si jak s partou na tradiční vodačině s Kelimkem. Projíždíme vodním příkopem s kolmými stěnami, pak zas peřeje a Ďáblův skok, kde chvíli řádíme ve vestách ve vlnách spolu s dalšími komerčáky, co nás dojeli. Místo dvou hodin jedem skoro pět, cestou svačina na břehu a další piva, no prostě taková pěkná tečka za tím naším výletem.Byl jsem tu s partou v květnu asi před 7mi lety. Pršelo a byl metr nadstav. Hrůzou sme nespali, že se druhej den utopíme ve vlnách. Ale nic se nestalo, balvany byly pod vodou, jen to hodně teklo. Letní charakter je úplně jiný - kličkování peřejemi mezi šutry a klidné laguny. Vylejzáme před Konjic. Ještě nás hoděj do centra na zastávku. V konzumu naproti poslední nákupy a už jen sedíme v kavárně, dáváme čevabi a kafe a čekáme na bus. Má jet v 17:15, ale sekera asi 30min. Konečně je tu. Docela plnej. Jedem bez přestávky (kromě mnoha zastávek) zas 50km/h přes Sarajevo, hory a doly do Živinice. Zde jsme ve 21:20. Jdem do centra utratit poslední km ale ouha - vše zavřeno. Jen spousta kaváren, cukráren a hafo lidu. Kupujem tedy kafe a pivo na benzince. Zbylých 10km zkusíme směnit za eura před odletem. Potácíme se noční výpadovkou na odb. k letišti vzdálenému skoro 6km. Je půl jedenáctý a najednou samo od sebe zastavuje auto, vylejzá kluk a ptá se esli se potácíme na letišě, že nás tam vemou. No zázrak! Kluk s holkou jedou ze Sarajeva někoho vyzvednout a jak viděli na cestě dva pochodující rance, hned věděli, kerá bije. Podle map v mobilu trefujem ve tmě odb. k letisku a sme tam. Srdečně se loučíme a děkujeme. Kluk umí trochu česky. Říká, že má část rodiny v Praze. My z areálu zas vyplouváme ven, potřebujem se někde svalit a dožít rána. Vypadá to beznadějně, tma, vilky, štěkající psi. Kousek od cesty je rozestavěný barák a před ním tráva. Jdem tam, žáden pes neštěká, stavíme tropiko, pijem piva, budik na 4: 00 a spát.
12.7.2017
Docela sme usli únavou, ale ve tři dešťový kapky. Než bychom něco organizovali, radši vstáváme a prcháme na letisko. Narážíme na mříže. Je to přes noc zavřený, ale za chvilku areál otvíraj. Letí nám to v šest. Přebalujem rance na lavičce před halou. Směnárna má zavříno, snad utratíme 10km v taxfree. A jo, kupujem flašku Martini (... s doplatkem 3e). V letadle zas chrníme. V Blavě lístky z automatu, kerej nevrací. Přesná částka nám vychází jen na dva 15minutový (á 0,70e). Cesta ale trvá dýl. Snad to nějak dopadne. Dopadlo, už sedíme v rychlíku do Kútou. Auto nám nikdo nevzal, bez nehody dojíždíme dom. Bylo to pěkný, ale takhle zpráskanej jsem z výletu ještě nepřijel. ... Inu stáří .... :-) .