Jdi na obsah Jdi na menu
 


Konečně vysněná dovolená v Jugosláviji aneb cyklovýlet do Srbska a dál na Balkán 30. 6. – 9.7.2012

3. 7. 2012

Fotky jsou  ZDE

Sobota 30. 6.2012

Vyrážíme vlakem do Bělehradu. Inspirováni supr stránkami vlakem.net jsme předem zakoupili Sporotiket Evropa Praha -  Budapešt a zpět a k tomu též přes net maďarských drah spec. zpáteční jízdenku Budapešt – Bělehrad. Tam to bylo trochu komplikované, protože z netu si pouze vytisknete poukázku s kódem. V Budapest – Keleti musíte vyběhnout z vlaku, u vchodu najít elektronický kiosek, naťukat kód a vyzvednout lístky. Tato kombinace přišla na cca 2700 Kč/2os.. Courák do Sevojna a rychlík zpět z Priboje do Bělehradu byl za dalších cca 700 Kč/2os.

Transport kol:

Kola jsme rozložili (sundat pedály a sedlo, sundat řidítka, př. kolo a otočit vidli). Z jedné krycí plachty 2x3m za 49Kč a kusů silonu jsem ušil dva vaky o rozměru přibližně krabice na kolo. Jednu krabici jsme rozřízli a vložili každou půlku do jednoho vaku. Tím vzniklo pevné dno a kolo se ve vaku vyjímalo jen jako placatej přerostlej kufr, který jsme vždy za transportní ucha přichytili k nějakému madlu v uličce. Naprosto bez problémů akorát Srbové chtěli 2x poplatek za kolo 100din neb 1e.

Nekonečná cesta. Do Budapešti letíme průměr 100km/h a dál na Balkán 50km/h. Rychlík Avala doráží do Bělehradu po osmé večerní. Vybíhám do nedalekého hotelu Prezident, kde je bankomat Erste Bank a bohatší o několik tisíc dinárů (100dinárů asi 23Kč) objednávám první pivo Jelen v nádražní restauraci.

Kupujem ještě lístky na ráno 3:20 do Sevojna a uléháme na lavice. Z bezpečnostních důvodů na dohled policejní stanice.

Neděle 1. 7.2012

V noci nás policajti kontrolujou, ale jsou v pohodě. Ve tři skáčem z lavic a přemísťujem se do vlaku. Jedem poměrně svižně bez zpoždění spoustou tunelů vápencovými kaňony do Sevojna. Kolem sedmé montujem kola na vybydleném nádražíčku Sevojno.

Napružuju drát co odtahuje ramínko brzdy u Jítina kola a ramínko se láme. Tzn. zadní brzda nefunkční. Dost beznadějná situace v centrálním Srbsku. Opravit se to nedá, leda vyměnit brzdu. Ptám se v první vilce na kraji Sevojna na opraváře. Posílá mě do centra do magazinu D-market. Majitelka volá manželovi. Ten přijíždí starým Yugem  a bere mě i s kolem do vilky vysoko ve stráni. Na uvítanou minerálka a koláč. Naproti vilce je další chaloupka a ta skrývá perfektně vybavenou cyklodílnu s montážním stojanem a dokonce centrovací vidlicí vyrobenou z ramen zvětšováku Meopta a vybavené českým mikrometrem. Přesnost centrování na 0.1 mm. Tak to bych tu nečekal. Pán je v důchodu, cyklistický fanda. Jednoho kolegu má v Arilje a pak široko daleko nikdo. Nový brzdy má. Dokonce docela dobrý z duralu. Cena je 150Kč. Výměna, srovnání špalků na brusce a precizní vyštelování. Ještě ladí konusy zadního kola a docentrovává. Tak si říkám dám mu 1000din (asi 250Kč). Nechce si vzít nic, ani zaplatit brzdy „však kdyby se to stalo mě v Čechách, taky bys mi pomohl“. Pak ještě na PC prohlížíme fotky okolních turistických cílů (hrad, kaňony, přehrady, planiny). Pán pochází s osady Jagoštica nad přehradou Peručac (NP Planina Tara  - krásný kraj). Sjíždím zpět k Jítě.

Tím se stalo, že k samotné cyklistice se dostáváme v 11:30 v nesnesitelném vedru. Opouštíme údolí a stoupáme prudce směr Drežnik. Trochu to tu znám, byli jsme tu loni sjíždět řeku Rzav. Jsou to tu takové kopanice do 1000m.n.m. posázené domečky a lemované loukami a vinohrady. Nejsou to však vinohrady ale malinohrady. Všude tu pěstují maliny a my trochu ochutnáváme. Upachtění padáme do stínu před krámek v Drežniku.

Občerstveni Jelenem a rajčaty sjíždíme ke Rzavu. Asi dvě hodiny se koupem a dospáváme na kamenité pláži spolu s místními. Posunujem se po šotolině proti proudu a až na 3. pokus nacházím ve stráni dům kde jsme loni kupovali rakiji a sýr. Je to asi 4 km od mostu. Tam, kde u odbočky do stráně stojí velká dřevěná kůlna (garáž). Paní s třema dcerama školního věku si mě pamatuje a odcházím s litrem kořalky a kilem sejra vše za 500din.

Už jen 2km a jsme na nejhezčím koupacím místě v tomto úseku Rzavu. Dál už se cesta odklání proti proudu potoka a říčka Rzav mizí v nepřístupném horním kaňonu. Místňáci tu maj rozjetej piknik. Koupem se a v podvečer šlapem již po asfaltce směr Ravni a Sirogojno. Kupodivu se nám podaří dorazit až tam, stihnout otevřenej krám, posilnit se dalšími Jeleny a prohlédnout si místní skanzen.

Spíme hned vedle něj v borovém lesíku. Tropická noc. Ujeto 34km. 

Pondělí 2. 7.2012

Vyjíždíme časně, zase bude hic. Jinou cestou než jsem původně plánoval jedem nahoru dolu po planinách do osady Alin Potok (je na kopci). Zde snídaně v altánu na návsi u bývalé školy. Dále osadami na otevřené pláně pohoříčka Zlatibor až do „Špindlu“ těchto hor - letoviska Zlatibor (na mých starých vojenských mapách Partizanske Vode). Dále klesáme směr Zlatiborská jazera. Jedná se však pouze o malé přehrádky na Černém Rzavu  - oplocená koupališťátka s honosnou hospodou. My oddychujem pod borovicemi na volně přístupném břehu říčky. Od nádraží Zlatibor, kde železnice ústí z 5km dlouhého tunelu aby za nádražím v podobném zmizela, cesta začíná stoupat do osady Semegnjevo. Vedro je k padnutí a při namáčení trik v potoce se potkáváme s kolonií malých raků. Kličkujem řídkým borovým lesíkem na pláně ve výšce 950m.n.m..  

Ze Semegnjeva to mám vymyšlený podle GooEarth přez hřeben do údolí říčky Kamišina a po proudu do Mokré Hory. Jenže na hřebeni jedu moc doprava, chvíli kličkujem krásnými údolími s chatami, koupem se v nádrži na potoce a pak nás to vyplivne u Žlutého mostu zpět před Semegnjevem.

Takže zakufrování a ztráta dvou hodin. Na druhý pokus po dalším vyptávání opouštíme ves správnějším směrem, ale stejně končíme v jámě u jiného potoka a zapomenutá fousatá babička z polorozpadlé dřevěnice nás posílá prudce do kopce po strašných valounech na planiny a až daleko za nimi že sjedem do Mokré Hory. 

To, co vypadalo jako brnkačka se tak mění v celodenní martirium. Po vytlačení velehory kličkujem traverz nahoru dolu poloninami, na kterých jsou roztroušeny opuštěné dřevěnice. Kouzelný kraj.

Následuje krkolomný sjezd do údolí a jízda lesem po proudu do Mokré Hory. Zde se nachází Šarganská osmica – úzkokolejka, která hraje hlavní roli v kultovním snímku Emira Kusturici Život je zázrak. Již jsem tu byl a tuto kouzelnou trať s kamarády projel. Nad stanicí je Kusturicova osada Drvengrad. U krámku, kde bezvládně ležíme a napájíme se Jeleny, zastavuje motorkář. Zjistíme, že to je Polák a bydlí v hotelu v Drvengradu. Tak se z Jíti na chvíli stává motorkářka, je vyvezena na kopec aby tam vše vyfotila a přinesla svědectví i mě do základního tábora.

Já zatím udržuji  dobitou pozici a pokračuji v pívání. Je již po šesté, ale to je dobře. Teplota klesá na snesitelných 30 a my pokračujem stále z kopce 30km po hlavní do Vyšegrádu. Hranice je hned za Mokrou horou – ocitáme se v BiH. U starobylého mostu jsme před osmou. Daří se mi ještě na poště směnit 20usd na km (kurs je 1e=2km). Nakupuju haldu čevabů v chlebu, kupu hranolek a něco piv a máme romantickou večeři na břehu řeky Driny.

Hledáme místo na nocleh. Kličkujem proti proudu ponurými baráky, které tu zbyly po balkánských válkách. V části ještě bydlí lidi, co se neměli kam vrátit. Pak jakýsi vojenský prostor a zákazy – aha jsme v místě hráze na Drině. Vyjíždíme tedy na hlavní, jedem ještě kus tunely a prvním sjezdem k přehradě. Je zde svinčík ale i čisté molo s loďkami. Po koupeli usínáme na houpající se plošině. Ale ještě nás budí rybáři vracející se z lovu. Kupodivu nás vůbec nezaregistrovali. Ujeto 94km. 

Úterý 3.7.2012

Již před pátou nás budí další rybáři - manželský pár prodírající se přes nás ke své loďce. Ale jsou v pohodě. Ptaj se odkud jsme, co a jak. Když pak úplně procitnem, vidíme apokalypsu. Hladinu přehrady pokrývají PET flašky. To je teda idyla. Přesto se koupem a vyrážíme do tunelů dokud ještě není hic. Tunelů je spousta, nejdelší asi 1200m.

Probíjíme se do Goražde. Zde konečne pekara. Dávám si zeljak, Jíťa sladkou buchtu. Potom bosenská kávička. Je zde bankomat Erste Bank, tak doplňuji zásoby kundomarek. A odjezd koupat se v řece. Válíme se u ledové Driny a potom popojíždíme do Ustikoliny. Zde pořádnej dlabanec. Zastavil jsem tam, kde stáli místňáci a byla to trefa do černého. Telecí ražniči s hranolema a salátem. Obrovská hromada za 100Kč. Jíťa snědla jen půlku a bude mít ještě večeři.

Hned jak to jde, parkujem zemdleni znovu na koupání a hlavně aby nám slehlo. Do Foči vjíždíme po 15. hodině. Před nesnesitelným vedrem se zašíváme v parku. V bance měním zas pár dolarů, páč chcem nakoupit proviant neb v Durmitoru nebude kde. Kupujem víno, sýr, rajčata, papriky. Místo chleba máme ještě suchary z domova. Po páté opouštíme město směr Ščepan Polje – hranice s Černou Horou.

Maluju si romantický večer na břehu nádherné Tary. Obloha se mračí, je dusno. Chvílema hrozí bouřka, občas sprchne. Když zastavíme, obalí nás mouchy. Konečně hranice. Odtud jen kousek do kopce a spusk k řece. Do osmi táboříme u řeky.

Potud teorie nahlédnutá z GooEarth a vojenských map 1:50000. Praxe je taková, že žerou mouchy a hovada. Když se zastavíš tak tě obalí. Není problém jich zabít 10 jednou ranou. Štípance od hovad se mi pak hojily ještě doma. Je dusno a hrozí bouře. Jíťa má dost a já taky. První zakufrování je v osadě Papratiště. Správná osada – Babino Brdo je po asfaltce vejš. Sjíždíme tedy až zde na šotolinu která by nás mohla dovést k řece. Zase kufrování – vede to jen k domkům. Takže vyvlíct kola zpět a zarostlou stezkou klesat snad správným směrem. Jsme ve svahu na opuštěné pastvině, je devět a temno. Bouře na dosah. Dál jen pěšinka bukovým lesem dolů. To je jistě ta pravá ke mlýnu ze staré vojenská mapy. Ne, vede to jen k prameni. Vlečem kola zpět na pastvinu. Dole hučí Tara ale je tak daleko. Rezignuji, stavíme stan. Je tma a mouchy kupodivu zmizely. Jsme ulepení a pokouším se nalehko probít k Taře, chci se umejt. Je to tak 70 výškových metrů ale buší a pralesem po skalkách. Probiju se tam, koupu se a nahatej s mokrým trikem v ruce se sápu po stráni zpět. Jíťa se aspoň otírá mým trikem.

Lejem do sebe víno, ražniči, sýr, rajčata. Víno pomáhá. Obdivuju Jíťu, že to vydržela.

Ujeto 99km. 

Středa 4.7.2012

Vstáváme v šest a tlačíme kola zpět na asfaltku. Mouchy už jsou taky vzhůru. Stoupáme do osady Likiča Do. Teprve odsud lze sjet k řece. Tara je ale 300m  níže a cesta se k ní klikatí 4km. My stoupáme serpentinami na náhorní planinu s průměrnou výškou 1300m.n.m.

 V první osadě na planině jsme asi v 10:00. Jmenuje se to Crkvičko Polje. Dominantou je kamenný kostelík obklopený hřbitůvkem. Při jeho prohlídce objevuji za jedním z náhrobků dvě litrovky rakije. Tak si trochu odléváme, jistě to je dar z nebes.

U bývalé školy, na jejímž zápraží vysedává upovídaný stařík, získáváme vodu. Na konci osady snídáme a noříme se do lesa.

Končí asfalt, čeká nás 8km makadamu, většinou stoupání. Takže často tlačíme. Ve výšce 1460m.n.m. je sedlo, krásná vypasená louka a vydatný pramen. Válíme se tu přes hodinu. Postupně nás navštěvuje přadlena vlny se stádem koz a ovcí a pak tu nějaká paní pere prádlo. Všichni jsou z nedaleké salaše. Děláme si kávičku. Přijíždí traktor s lesáky a dozvídáme se, že cesta již většinou traverzuje, nebo klesá ještě asi 4km makadamu. Vyjíždíme z lesa táhlým sjezdem na planinu posetou závrty a začíná asfalt. Cesta se klikatí nahoru dolů fantastickou krajinou posetou usedlostmi a závrty.

V dáli se rýsuje Durmitor. Ještě jeden zalesněný brdek a sjezd do Trsy. Sem ústí silnice od přehrady na Pivě. Dva bufety. Vybíráme si ten dál po naší trase a to hlavně kvůli ceně piva. Tady je za euro. Vedle chtěli 1,50. Ládujem se hamburgrem – kus mletýho na talíři a ošatka chleba. Je zataženo, hrozí bouře, ale jelikož jsou teprv čtyři, vyrážíme dál. 

V táhlém výjezdu za osadou Brvna nás dohání déšť. Jsme pod kopcem Semunica ve výšce 1630m.n.m.. U cesty stojí velká salaš s mlékárnou. Pastevec na mě mává, ať se jdu schovat. Za chvilku je tu i Jíťa.

Obývají to čtyři postavičky. Nejmladší je Nikola. Kluk asi 14 let. Starají se o 600 ovcí a denně je dvakrát ručně dojej. V mlékárně vyrábějí sýr. Vedoucí party je z Podgorice. Stádo taky. Na jaře to sem přivezou a na podzim odvezou.Tak tu s nimi klábosíme, ochutnáváme kajmak. Furt leje, ale musí se jít dojit. Jdem za nimi na exkurzi. Jedna ovce je podojená za 30 sekund.

Okolo osmé osazenstvo salaše odjíždí a nechávaj nás tu přes noc. Celé obrovské podkroví sloužící v dobách blahobytu jako jídelna pro zaměstnance máme pro sebe. Ráno v pět nás vzbudí. Do té doby spíme jako pařezy. Ujeto 43km. 

Čtvrtek 5.7.2012

Před pátou vstáváme. Je inverze, dolina Pivy leží na dně moře. Jen vrcholky nad 1200 m koukají nad hladinu.

Dáváme si kávičku s místními a trochu rakije. Kupujem si sýr na cestu. Půlkilový bochník za 4e. Okolo šesté vyrážíme směr další sedla. Míjíme menší salaše. Všude se prodává sýr. Snídáme u chajdy ve výšce 1750 asi ve třetím sedýlku od naší salaše. Výhled máme na planinu pod sebou a poslední sedlo. Horské velikány na dosah. Následuje sjezd a serpentiny do posledního sedla 1902m.n.m..

 Jakýsi ochranář NP Durmitor zde vybírá vlezné do parku. Na nás ale neútočí. Obkružujem hory dále směr Žabljak. Pod námi jsou jezera Valovito, Suva lokva. Jsou však mělká, lemovaná mokřady. Od posledního jezera Poščansko nás překvapivě odděluje nová autostráda kterou moje mapa nazachycuje.

My však pokračujem po staré cestě skrzevá rekreační osady a na autostrádu najíždíme až těsně před Žabljakem. Jedem do pekary na burek a buchtu a potom k Crnomu jezeru. Skvělé místo na koupání s výhledem na velikány.

Pravidelné odpolední bouření nás naštěstí míjí. Pokračujem po pláních a potom 12km sjezd na most Djurdjeviča Tara. Procházka po mostě, nákup piv a jedem na pravý břeh. 

Odbočujem na starou šotolinovou cestu a stoupáme vysoko nad řeku. Máme krásné místo na stan, je tu i ohniště. Skvělý výhled na most. Dohnala nás bouřka, tak zalézáme do stanu, pijem pivo a mastíme karty. Okolo jede traktor s domorodci, ale nevadíme jim. Asi v osm je po dešti. Cmundíme si na ohýnku výbornou slaninu koupenou ve Foči, popíjíme víno a pozorujem vzdálené blesky nad Tarou. Idyla. Ujeto 60km. 

Pátek 6.7.2012

Dnes nespěcháme. Tzn. vaříme čaj a vyrážíme „až“ v 8:30. Domotáme se zpět na hlavní a stoupáme směr Kosanica a Pljevlja. Na hranu kaňonu nám to trvá asi hodinu a půl.

 Na planinách přijíždíme do první osady Kosanica. Je tu pár domů ale dost vybydleno, žádný magazin. Překvapivě jediné co funguje je pošta. Zastavujem v hospodě u silnice. Dáváme si sedvič s pršutem Tady si ho představují tak, že dostanete dva krajíce suchýho chleba a deset deka pršutu. K tomu Jelen.

Potkáváme prvního místního bikera. Je to Novak z Pljevlje a chce si povídat anglicky. Domlouváme si sraz v parku Vodenica v Pljevlji, ukáže nám město.

Sjíždíme z planin do města. Zase hic. Stavujem se zase na pivo v krámku s protivnou majitelkou. Druhé pivo nám kupuje nějaký velkopodnikatel   - majitel báru u moře v Baru. Pak se zjevuje elektrárna. Pljevlja je hornické město. Na povrchu i pod povrchem se doluje uhlí, takže jedna strana města je značně zdevastovaná.

Chcem se vykoupat v Ceotině ale pod městem je to stoka. Za to však park Vodenica na opačném konci stojí za to.  Protéká ho křišťálový vápencový potok, je zde pramen zdravé vody a nádrže s průzračnou vodou.

Nechávám zde Jíťu a jedu vyhledat holírnu. Holené je za dvě eura daří. Pak se v parku koupem  a jsme pro místní dost atrakce. Objevuje se Novak a povídá, že sme jediný lidi, kerý tu kdy viděl koupat. Je odpoledne ale stále hrozný hic a on nás žene k pěknému klášteru skrytému v kopci nad městem. Docela záhul. Potom jedem do centra a najednou Novak řekne ahoj a zmizí. No divný. Myslel jsem, že si někde u něj schováme kola, pudem na pivo a trochu podiskutujem. Takže ještě dokončíme prohlídku centra. Pljevlja má asi 20 tis. obyvatel, několik mešit a malinké pěkné staré město.

Válíme se do sedmi v parku, jedem na jídlo do nóbl hospody. Jehnětinu z upoutávky na okně nemaj. Dáváme si nějakou specialitu. Jídlo drahý a nesahá ani po kolena telecímu ražniči z Bosny. Večer město opouštíme výjezdem na planiny směr Rudnica a Priboj. Spíme pod širákem vysoko nad městem na jalovcové pastvině. Ujeto 45km.

Sobota 7.7.2012

V noci chladno. V sedm razíme po krásných pláních se závrty a lesem dál. Jsme ve výšce přes 1200m.n.m..  Před osadou Granica vstupujem do Srbska. Pak už jen sjíždíme z hor. V dáli vidíme kaňon říčky Ljutina. Po jeho projetí se rapidně otepluje a proto pod vsí Batkoviči míříme k říčce. Krásné koupání. Ležet se dá ale jen ve stínu. Hrozný vedro.

Za chvíli doráží parta místních a je po klidu. Pokračujem na Ustibar a znova překračujem hranice. Jedna závora ven ze Srbska, za chvíli další do Bosny. Bosenští policajti nás vítají pivem! Po chvíli předjíždíme nějakého důchodce na kole. Radostně na nás haleká a bere nás do své haciendy. Hostí nás kávičkou a rakijí v chládku chaty. Bydlí v Priboji a chatu má zde. Trochu komplikované – každou chvíli jezdí do zahraničí. Priboj to už je zas Srbsko.

Jsme u Limu. Sjeli jsme z 1280 do 380m. Nacházíme romantické místo na koupání ve stínu vrb na ostrůvku. Brodíme k němu po lejtka vodou. Sotva se rozkydnem na jídlo, něco se děje. Tam, kde byl před minutou břeh vzdálený dva metry, šplouchá voda. Přehrada! Na Limu je přehrada a teď pustili vodu! Další minutu trvá naházet věci do mošen. Další minutu se už Jíťa brodí téměř po pás ke spásnému břehu. Další minutu se brodím já, voda mě strhává, ale dosahuji na padlou vrbu. Kolo strašně ztěžklo, brašny sou plný vody, jen řidítka s foťákem držím nad hladinou. Za pět minut stoupla voda o 80cm. Ostrov zmizel. Celý otřesený se sápem do stráně a na kraji pole sušíme mokrý věci.

K večeru pokračujem na Uvac. Poslední nákup a znovu hranice Bosna – Srbsko. V Priboji kupujem jízdenky do Bělehradu. Jede nám to v 0:30. Potom jedem na čevabi a pivo. Moje starosti z čeho uděláme dno tašek na kola, jsou vyřešeny. Nedaleko nádraží je kontejner a z něho trčí dlouhý karton – obal od křoviňáku. Pilně pracujeme a za hodinu jsou obě kola ve vacích. Takže si můžem dát pivo a proklimbat to do půlnoci. Ujeto 40km

Neděle 8.7.2012

Rychlík na Bělehrad má sekeru jen půl hoďky. Je dost plno, ale nakonec si sedáme i když každej v jiným kupé. Mám v kupé babu s dementním přerostlým synkem a vymatlanou dcerou kerá pálí jednu cigaretu od druhý. Připadám si jak na planetě opic. Spát se nedá. Naštěstí po dvou hodinách vylejzaj a my nekompromisně zabíráme kupé pro sebe. To nám vydrží skoro až do Bělehradu.

Celý dopoledne trávíme na nádraží. Střídavě vyrážíme na nákupy. Nedaleko objevuju tržnici.

Další vlak v 11 nás hlemýždím tempem dopravuje do Budapešti. Zase pekelný hic ale většinu cesty prospíme. V Budapešti to je skoro načas, takže v pohodě přelejzáme na IC Metropol v 19:00.

 Pondělí 9.7.2012

Za pomoci teleportačního litru vína proklimbáme cestu do Pardubic. Auto je naštěstí na svém místě a ve 4 ráno jsme doma.

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář