Jdi na obsah Jdi na menu
 


Deníček Turecko 2011 - Kapadokie-Kappadokia-Cappadocia, Hasan Dag, Ihlara, Cirali Obruk_2011

22. 9. 2011

 

Fotky jsou ZDE

Článek na treking.cz je ZDE

22.9.11

Koupil jsem CityStar Praha - Munich zpáteční pro dva za 3631. V Mnichově jedem S-bahnem na letiště za nekřesťanských 10e na os. Letíme za 287e/2os zpáteční do Ankary. Odlet v 19:25, přílet ve 22:15. Berem bus Havas na centrální otogar za 10lir. Za 100 usd bylo na letišti 167 lir.

23.9.11

V 1:30 jedem busem za 30 lir do Goreme. Přestup v Nevsehiru je v ceně. V 6 vylejzáme z busu a v kancliku zjišťujem možnosti noclehu. Nejlevnější jsou dormitory – vícemístné pokoje s cenou okolo 15 lir/os jmenujou se Emres House a Ufuk. Jdem do Ufuku a bylo by to bez snídaně za 12. Vedle v kempu chce chasnik 10 za jednoho ve stanu a nechce slevit, tak berem Ufuk. V dormitoru spí už nějakej australák co přijel s námi busem. Hážem věci na cimru a nalehko razíme na kopeček nad kempem pozorovat balóny, neb jich je po ránu plný nebe. Cesta vede mezi skalními obydlími a vinicemi. Snídáme víno a připadáme si jak v ráji i když počasí nicmoc, ale hlavně že neprší. Potom vyrážíme z Ufuku na průzkum prvního údolí. Je to proti proudu vyschlého řečiště směr Uchisar a jmenuje se to Guvercinlik Valley. Prolejzáme skalní obydlí a kostelíky ve stěně údolí. Zobem víno, sbíráme mandle. Pak potkáváme ruskej pár z Moskvy a dem společne směr pevnost v Uchisaru. Prolejzáme zde zase skalky, rusové platí vstup 5lir/os a jdou na vršek pevnosti. My dole svačíme. Rusku píchla vosa tak spěchaj zpět do Goreme a my pokračujem kolem nějakého skladu dole u silnice pod Uchisarem směr Baglidere Valley. Krásné opuštěné skalnaté údolí s tunely a vínem. Na konci známé velmi fotogenické skalní údy - Love Valley. Cestou si i v klidu schrupnem páč jsme z předchozích přesunů značně nevyspalí. Vracíme se pak ne po asfaltce ale odbočujem do stráně a jdem vrchem po pláni s vinicemi. Už víme že nejlepčí víno je to malý bílý podlouhlý řídký a kulatý červený. To místy leží  otrhané na plachtách sušící se na rozinky. V Goreme pak kupujem flašku vína za 8,50, chleba, sýr, olivy a jdem to zbaštit na náš kopeček nad kemp.

24.9.11

Po snídani na hroznovym kopečku si pučujem kola. Včera říkal majitel na celý den za 15. Dneska ráno chce mladej pohůnek 25. Snadno ho ale usměrňujem na 15. Kola dobrý, dural, zamykací vidle, dobrý gumy, zámek v ceně ale nevyštelovaný řazení. Jedem polňačkou do Čavušinu – z dálky viditelné skalní vesnici. Zamykáme kola a prolejzáme areál. Pak hned za vsí krásné skalní pokličky a furt polňačkou vinicemi na asfalt a k další atrakci Pašabagi hned u silnice. Spousta turistů, věže, sněhobílé skály. Zajiždíme ještě do Zelve kde je vstup do placeného open air muzea což vynecháváme a jedem do Avanosu. Krásné městečko na krásné řece lemované zavlažovanými parky. Na předměstí v pekárně kupujem chleba a postupně fotíme celé osazenstvo. Svačíme kebab v chlebu za 3 liry spolu s místními v bufetu na pustém tržišti v centru a pak se ještě dojídáme klobásou za 5 lir u řeky pod mešitou. Potom zpět směr Urgup. Stále mírně do kopce čarokrásnými skalkami. Jdem si je prohlížet zblízka – kola zamčené v příkopě a když se vracíme Jítino je prázdný. No to sme v řiti  - lepení sme si z Čech nevzali. Chvilku zkoušíme jet  a zázrak  - dojížděj nás cyklisti – nějací amící a za nimi offroad s tureckým průvodcem a arsenálem na opravu kol. Mění Jítě duši, zkušeně prohmatává plášť, tahá trn, stojanovou pumpou s manometrem to natlačí a nazdar. Je to zdarma – jen za tešekir ederim. Dar tureckého lidu českým turistům (však už to amíci zaplatili). No z prdele klika. Šťastně dojždíme do Urgupu - města pod skalním masivem děravým obydlími jako ementál a střediska vinařství v této oblasti. Počasí stále nepříznivé, chvílemi dokonce slabě mrholí. Hřejeme se čajem na náměstí a pak kolem různých vinařství vrcholící zbrusu novou vinařskou fabrikou (a prodejnou drahých vín) vyjíždíme z města. Voní to tu vínem neb právě navážejí a lisují hrozny. Kus nad městem další atrakce – skalní poklice a po pláni ještě kus hore a brutální sešup po  čedičových hlavách kolem open air muzea Goreme domů. Při západu slunce s vyjasňuje a míjíme skvěle nasvícené skalní scenerie. Vracíme kola, kupujem večerní dávku (víno, chleba, sýr, olivy) a lezem s tím vysoko nad městečko na vyhlídku. Přicházíme samozřejmě pozdě - západ slunce jsme nestihli. Goreme a Uchisar pod námi jsou nádherně nasvícené a tak i tak si to s flaškou vína užíváme.

25.9.11

Včera ráno jsme potkali Čechy a ti nám poradili výlet skrz Meskedir  a Kizilcukur Valley (Rose a Red Valley). Prý tam prolézali 100m zavlažovací tunel. Takže po obligátní snídani a focení balónů na vinném kopečku pokračujem směr tato údolí. Cestou vaříme na ohni čajík a proplétajíc se věžemi a skalními stěnami s obydlími překonáváme hřebínek abychom se vraceli druhým údolím zpět ke Goreme. Opět krásné věže a několik kratších tunelů původně pro zavlažování okolních políček – vinic. Narážíme v roklích a tunelech dokonce i na prameny s léčivou vodou a vylézáme na pláni u kempu vysoko na Goreme open air muzeem. Opovrhujem asfaltkou dolů do městečka a berem to po pláních že až to pude slezem dolů. Jednou zakufrujem – kolmé stěny nás nepustí na dno a musíme se vracet ale napodruhé slézáme tam odkud jsme ráno vyšli. Po vodním osvěžení z kohoutku u placeného vstupu do skalního areálu jdem ještě do Zemi Valley vyfotit další údy. Dnes konečně fotogenické sluníčko. Válíme se ve stínu pod věžemi. Otravujou tu však vosy, pak Jíťa dostane žihadlo a tak se klidíme do městečka. Šmejdíme uličkami a hledáme kde maj nejlepčí menu cena/výkon. Nacházíme hospodu s polívkou, rejžej, musakou za 10 lir tak dem do toho. Byla to dobrota ale malá porce. Pak kupujem vedle v krámku víno - rekord za 6,50. Vedle v jiném pak olivy a sýr a dem na ubikaci kde máme skovaný batohy. Berem je, přebalujem a hurá na vyhlídku nad město. Dneska západ slunce stihnem. Fotíme, pak zalézme za hřebínek do závětří a večeříme klasickou trojkombinaci ekmek, penír, zétin a k tomu sarap. Vedle mají stejný nápad holky z Polska, tak si s nimi připíjíme na zdraví. Budujem pelíšek a pod hězdami usínáme.

26.9.2011

Vstáváme v 7 a po klasické vinné snídani na okolních pláních scházíme do městečka. V 7:30 nám jede bus do Nevsehiru. Stojí to 2l/os. Vylézáme kdesi v centru a plížíme se na autostrádu směr Aksaray. Stojíme u benzinky a asi po 30min nás bere nějaký podnikatel do Acigolu. Podle nějaké mapky tu má být podzemní město. Cedule k němu skutečně vedou ale na vstupu do podzemí je zámek a z gestikulace domorodců v sousedství pochopíme že osoba která to provozovala je pod drnem čímž se chod dějin zastavil. Protože je povinností každého správného turisty v této části Turecka alespoň jedno podzemí navštívit jedem stopem do nedalekého Tatlarinu (8km) kde má být prý určitě funkční podzemní město. Kupodivu nás někdo bere i když skoro nic nejezdí a po výsadku na návsi nás postarší domorodec v rozhrkané Dácii zve k sobě domů, že čaj popijem a pak si podzemí prohlédnem. Tatlarin je malebná středisková obec pod velikým skalním masivem  ve kterém je právě to podzemní město nachází. Takže se nejedná o klasické skalní město – díru rovnou do země. Pán dělal v Německu, takže pás slov pro domluvu máme, pořádá občerstvení (takže čaj, chléb, olivy, sýr, domácí zelenina a ovoce) a seznamuje nás se svou rodinou. Má pěknou sympatickou dceru která se furt směje a je fajn. Studuje v nějaké internátní škole kdesi daleko u íránských hranic kurdštinu páč manželka i dcera jsou kurdky. Když řeknu Kurdistán, pán vrazí hlavu mezi ramena a ubezpečí mě, že je jen JEDNO VELKÉ Turecko. Ať si na to dám pozor hlavně před zástupci státní moci. Po té sme odvezeni přes údolí vysoko do skalní stěny, kde je vstup do podzemí. Povalují se tu dva pohůnci asi placeni státem, neb obcí či co. Jeden pouští turisty zdarma do řeckého malovaného kostelíku vydlabaného ve skále a druhý do podzemí. Je zpřístupněna část dvou pater z asi pěti objevených. Objeveno to bylo v r.1974 a zpřístupněno v roce 1996. Vstup zdarma. Z čeho platěj ty dva chlapy nevim. Aby sem kvůli této atrakci jel autobus helmutů si nedovedu představit. Po prohlídce jdem pěšky do vsi. U hřbitova potkáváme obří želvu a pak jsme traktorem s vinnou révou svezeni kousek do kopce k našemu hostiteli. Na cestu ještě fasujem igelitku vína. Berem rance, loučíme se a celkem rychle se stopem vracíme do Acigolu. Motáme se z města na obchvat za doprovodu drzých šprotů školního věku. Setřásáme je až těsně před výpadovkou. Asi po 20 min nás bere kamion s vysmátým klukem na odbočku směr Selime a Ihlara Valley. Nic tu nejezdí ale přesto nás po chvíli bere dolmuš plný domorodců. Je s nimi psina, fotíme se a pak nás vykopnou v nějaké díře, že ta odbočka vede do údolí. Při tom zjevně jeli na Selime. No nic, něco si stopnem znovu. V protisměru přijíždí párek cyklistů asi v našem věku. Jsou to Kanaďaní, kteří od května projíždějí z Anglie přes Evropu do Turecka. Teď pojedou na jih k moři a z Istanbulu někdy před vánocemi poletí dom. Říkaj že slavný Ihlara Valley je největší prdel světa, že to tam za nic nestojí a nechápou jak to může být turistická atrakce, když všude jinde ve světě je takových údolí halda a zadarmo. No přesto tam míříme, páč to je pro nás nástupní místo na horu Hasan Dag a chcem se konečně taky projít pěšky zelení. Loučíme se a zanedlouho nás hodný pán bere do Selime. Po nákupu nanuků a vypití několika čajů (druhý pozornost podniku zdarma) s domorodci sušíme spacáky na krásném piknikovém zeleném place u říčky. Žerou tu však komáři. Vyrážíme stínem stromů proti proudu až docházíme k brodu a ocitáme se na křižovatce. Nad údolím se tyčí skalní stěny provrtané obydlími jako všude v Kappadokkii. Ještě kousek podle vody ale dál to nejde. Vylézáme na asfaltku u vybroušeného nerostu asi mojí velikosti. Naproti je rybí restaurace s ubytováním a již se k nám řítí navoněný pohůnek. Plynule anglicky zjišťuje naše záměry a hned má pro nás haldu dobrých rad, neb to zde zná a myslí to s námi dobře. Takže máme si zde nachat rance, za 5 lir vystoupit na vrchol skalního kláčtera soustavou podzemních schodišť, po té se u něj v kempu ubytovat. Zítra zaplatit vstup do Ihlara Valley. Projít do Ihlary, vrátit se busem a nechat se jeho lidmi vyvést busem do základního tábora (za 40 lir). Zde zas něco zaplatit za stan a po té pokračovat ve výstupu na Hasan Dag. Mě ale hrozně vadí když mě někdo organizuje. Necháváme si u něj rance a jdem ke vstupu do kláštera na křižovatku obhlídnout situaci. Další pohůnek nás tahá dovnitř. My ale tvrdíme že až zítra a rekognoskujem terén odkud asi na nás neuvidí ani on ani pohůnci od vstupu do údolí abychom se dále vydali vlastními silami a zdarma. Už z Jordánska máme zkušenost že turistická mafie spolu dokonale spolupracuje aby bez zaplacení neproklouzla ani myš. To se zde potvrzuje – pohůnek od kláštera už de pohovořit s pohůnky od vstupu. My už ale víme co a jak. Berem rance, s tím že se vracíme přespat do SeIime na piknikoviště  a podle zdi jakéhosi kempu procházíme stezkou vpravo mezi domky a na pláně pod skálami a věžičkami děravými od příbytků jak ementál. Krásné otevřené pláně s vinicemi, sem tam strom, cesta souběžně nahoru údolím a po naší pravé ruce nedaleko topoly lemující říčku. Dem asi dva kilometry pláněmi již nikým neobtěžováni a zobajíc víno a potom se údolí svírá a cesta nás vede k říčce. Nádherná vypasená travička, čistá voda, stín staletých vrb a skalní stěny. Po 1km se údolí otvírá na krásný palouček u vody jako vystřižený z foglarovek. Stavíme stan, koupem se v řece a pak za balvanem nacházíme konvice na výrobu čaje. Takže na ohništi cmundíme pravý turecký čaj. Ráj na zemi.

27.9.2011

Pokračujem údolím které se postupně otvírá do opravdu stylové osady Belisirma. Držíme se  vlevo  ve vinicích mimo cestu páč v Belisirmě má být další kasa a my do ní nechcem vpadnout. Tím se dostáváme přímo do osady na jejímž začátku vysoko nad údolím objevujem veliké skalní příbytky s unikátním zařízením jak  jiného světa:

Jeden sál je kostelík a v sousedním bizardní neuvěřitelné zařízení – obrovský lis na víno s dřeveným vřetenem trčícím do výšky 3m a vše to končí ve skalním kotli na vylisované víno. Vedlejší velkokomnata pak skrývá obří mlýn poháněný kdysi buď lidmi neb dobytkem. Užasné věci poměrně zachovalé a bez turistických cedulí volně přístupné. Jdem na náves s mešitou. Je to opravdu správná díra tadle Belisirma. Pak ale dolů k řece, která zde tvoří hluboké úzké údolí a nám se nedaří obejít vstup neb na pravém břehu restauračka, štěkající pes a skalní stěna a na levém asfaltka ústící do kasy. Rekognoskujem terén. Šlo by to obejít asi nějakou stezkou od mešity anebo drze stezkou přímo nad kasou ale vyměknem a platíme vstup 5lir osoba což mě doteď mrzí. Měli jsme to risknout obejít, páč za vstupné není skoro nic. Údolí se svírá, halda turistů dovezených busy, ve skalních stěnách kláštery a kostely kterých jsme v této oblasti už viděli dost a zadarmo. V půlce údolí je mohutné ocelové schodiště vyvádějící busové tlupy do bezpečí autobusu ale my pokračujem dál na Ihlaru stezkou kde už nikoho nepotkáváme. Na kraji Ihlary je na říčce fantastické místo – skalní plotny, vodopád, kaskády, zeleň. Páč sme tu sami, šprachtáme se nahatý a válíme se takto na plotnách. Po chvíli ale ruch – autobus japončíků zírá na tu přírodní scenerii – vodopády a dva nahatý čehúni. Se divim že nás jejich turecký průvodce nevypráskal bičem z tohoto ráje. Po odchodu skupiny se tedy rychle oblékáme neb se valí další skupina. Docházíme do centra Ihlary. Jíťa v čajovně  a já du koupit ekmek a sušenky. V krámku beru dva ekmeky a dvoje sušenky co maj stát max liru. Dávám 10 lir a hajzl mi vrací 2,50. Nevěřím svým očím  - stejný lupič jak Jordánci. Štěknu na něj kač lira keksi. Prej tři liry (kus). Hážu mu súši zpět a štěknu kač lira ekmek.To už ho drzost opustila a cena je správná 0.6lir za bochník. Hážu mu zpět jeho drobáky, vrací mi už správně 8,80 a nasraně odcházím. Ať si to hajzl zkouší na někoho jinýho. Po čaji jdem po asfaltce vzhůru na křižovatku směr Helvadere. Pusto, žádný provoz ale jediné auto nám staví. Je to Turek pyšnící se německým občanstvím. V autě z půjčovny přijel z Ankary z letiště navštívit příbuzné. Je vysmátej, musím s ním trénovat němčinu, bere nás kolem poloprázdné přehrady v Helvadere (piknikovište, rybí restaurace) nahoru k češmě (berem vodu) a pak ještě kus traverzem po asfaltce nad vesnicí vpravo směr Hasan Dag. Říká že asfaltka vede dál a od křižovatky pak vlevo do hory k penzionu (horská chata) a nebo vpravo ještě výše do základního tábora (další chata). Jdem kus pěšky mírně vzhůru po asfaltce pláněmi a pak nám staví auto s belgickými turisty. Popisujem náš záměr vystoupit na horu a berou nás pravou odbočko vysoko do hory serpentinami po rozbité asfaltce.Tak se dostáváme během chvilky do půlky hory cca 1800 m.n.m. Loučíme se, opovrhujem asfaltem a jdem přímo vzhůru po pastvinách. Vpravo se náhle objevuje kamenná pastevecká osada. Zanechávám Jíťu  na pláni a jdu tam hledat vodu páč mi přijde že máme málo. Voda nic, tak alespoň beru prázdnou pet flašku, někde vodu přece musíme potkat když je tu osada. V jednom příbitku, zdánlivě opuštěném jsou deky a ta lesklá věc je mptrojka. Takže tu přespávají pastevci pečující o stáda jejichž zvonce cinkají za dalším kopcem. Nad osadou mírně stoupá vozová cesta. Jdem po ní až tam, kde obtáčí travnatý hřebínek a mizí za rohem směr rokle. Jíťa jde vzhůru po hřebínku a já po cestě do rokle s myšlenkou, že někde ti domorodci vodu musej brát. A ono jo -  za zatáčkou je další obří zářez v hoře na jehož dně cesta končí a je zde obrovská krytá betonová cisterna plná křišťálové vody.  Pak peláším za Jíťou. Je půl šestý. Jdem do šesti a přesto že hora je již spíš balvanitá než travnatá nacházíme zázrakem snad jedinou rovnou plošinku která se vyházením šutrů dá upravit na místo pro stan. Takže po hodině a půl pochodu se nacházíme se ve výšce asi 2400m. Pod sebou vidíme vpravo penzion  a vlevo nad pasteveckou osadou velký bílý dům 2200m.n.m.(prý bývalý hotel), kde snad má být base camp a končí tam asfaltka. My jsme tu však sami. Romantika uprostřed hory. Na liháči vaříme čaj, večeře a na kutě.

28.9.2011

Noc skvělá, zima nebyla. Pokračujem vzhůru směr viditelné sedlo. Za hodinu vidíme stáda vpravo na úbočí nad námi a za pár minut jsme v sedle. Chcem zde nechat rance a nalehko zdolat vrchol. Sou zde však pastevci. Vaří čaj a zvou nás. Chvilku se bavíme co a jak. Zjišťujem že sme výš než jsme si mysleli – ta hora vlevo není Kiči (malý) Hasan Dag ale bezvýznamná hrouda. Kiči je ta velehora o kus dál vlevo, takže my jsme v nějakém horním sedle cca 2900m.n.m. Sedlo mezi Hasany má 2700. Nahoru to prý je asi hodinu a cestou potkáme vodu. Taky vidíme prvně tureckého pasteveckého psa s obojkem tvořeným 10cm železnými trny. Samotnýho bych ho nerad potkal. Necháváme tu rance (docela neradi – no berem aspoň pasy a prachy) a jdem nalehko na vrchol. Cestou potkáváme malé sněhové pole (asi 5x8m)  a šup sme na vrcholu. Podle bobků se ty ovce a kozy pasou i zde . Je tu závětří ze šutrů a vrcholová kniha umístěná v kovovém velkomodelu kamiónu Mercedes. Bližším ohledáním zjišťuji že kamion má výrobní štítek fabriky na náklaďáky v Kónyi a výrobní číslo je Hasan Dag. Dobrá recese – dar automobilky horolezcům. Stojíme tedy ve výšce 3212m a koukáme přes kráter na sousední vrchol, který nám připadá trochu vyšší. Nám se tam ale nechce, páč bychom museli překonat jámu kráteru. Stoupají tam však túristi kteří patrně spali v base campu. Až za mapy zjišťujem že vršek za kráterem je pravý vrchol Hasan Dag 3290. No znovu tam kvůli tomu nepolezu. Vracíme se k pastevcům a rancům.Trochu mě polil studený pot, neb co jsem si myslel, to se stalo. Ti dobří cigoši projeli naše rance jen co jsme zmizeli za obzor a ani je nenapadlo to uvést do původního stavu. Usmívají se stále stejně dobrosrdečně a bezelstně. Já však nechal ve víku mobil. Vše je přeházeno ale nic nechybí. Se smíšenými pocity se loučíme. Žijí tady v sedle jen ve vaťáku, vodu na čaj berou ze sněhového fleku (páč kar není turecky jezero ale sníh), živí se chlebovými plackami a chalvou. Alláh vás opatruj. Scházíme do skutečného sedla mezi vrcholy a pak zkratkou přímo dolu trochu vpravo i když stezka vede nejnižším bodem a pak vlevo. Je to proto, že domorodci ukazovali že ze sedla se musíme dát vpravo abychom šli směrem na osadu Kecikalesi. Velmi krkolomně seskakujem po šutrech níže a pak z popisu a hlavně ruské vojenské mapy zjišťuji že jediná správná stezka vede ze sedla vlevo do osady Uluoren a potom teprv travers do Kecikalesi. Přímé trase do Kecikalesi totiž stojí v cestě několik skalních žeber. Vracíme se tedy vlevo na sotva znatelnou traverzovou stezku. Vše je protkáno cestičkami od dobytka takže linie stezky se velmi špatně sleduje. No ale snažíme se držet co nejschůdnějšího terénu a zároveň nějak správně logicky klesat předpokládaným směrem na Uluoren. Za každou terénní hranou vyhlížíme osadu. Krajina je travnatá (bodláky) protkaná skalami a balvany ale před námi se rýsují řídké dubové háje kde očekáváme vodu (páč máme velkou žížu – je docela hic a fouká). Je to nekonečné, nohy máme jako konve . Velký kus sestupujem z plání vyschlou strží, dostáváme se na další suchou pláň s několika kamennými chyžemi, v dálce stáda. Voda však nikde. Po 3,5 hodinách potkáváme pastevce se stádem a ostnatým vlkodavem (buyk kepek = velký pes) v protisměru. Dává nám trochu napít vody a ubezpečuje že Uluoren je jenom kousek. A je to pravda, dosahujem okraje planiny a o 100 m níže se rozkládá rovina s dlouho očekávanou vesnicí. Potkáváme dvě vysmátý holky na oslu a uprášení a k smrti žíznivý dosahujem civilizace. Děcka už se srocují pusy od ucha k uchu. No moc turistů sem asi nedonde. Ptáme se na vodu, berou nás k baráku a maj ukrutnou bžundu z mejch kraťasů. Chlap v kraťasech na tureckém venkově = naháč na Václaváku v Čechách. Ptám se kluka kde je češma abychom se mohli celý omejt a vzít si dlouhý gatě. Takže de snáma houf pokřikujících školáků směr mešita. Zde posedává spousta domorodců ale bez čaje, zdravíme a mizíme za oplocení do areálu mešity kam se za námi šproti neodváží. Po očistě vystupujem jak lidi mezi domorodce, jsme usazeni na židle, ptáme se na čaj – ale čajovnu zde zřejmě nemají. Nakupuji olivy a sýr a hodujem na židlích. Jeden domorodec se ptá odkud kam. Povídám že z hory ale kam nevim – že někde přespíme v čátoru. Mává mi před očima klíčkem takže nás chce asi ubytovat. Vede mě do sálku u nějaké úřadovny a nabízí, že tam můžem nocovat. Tak se ho ptám kač líra (kolik to stojí) ale prý nic – ukazuje si na znak na čepici - asi z nějaké dobročinnosti ubytuje turisty zdarma. Dem to společně zvěstovat Jítě, berem rance a dem na tu cimru. Pak nás táhne před úřadovnu a podává se čaj. Sházejí se chlapi a taky přijíždí jeden na skútru v maskáčích. Si povidám že asi policajt a budem zatčeni ale je to ředitel místní školy. 15 let studoval ve Stuttgartu (hlavně prý germanistiku – k čemu mu to tady je?!?), umí anglicky (asi jako my – takže domluva skvělá). Tím se dozvídáme že ten úřad před kterým sedíme je úřad starosty obce (turecky Koy Muhtarları), ten chlap vlevo je starosta, ten za ním učitel, ten naproti místní boháč  - vážený občan a ten co nás přived sekretář a správec a Uluoren má 1200 obyvatel. Popíjíme čaj a hovoříme. Pak ale ředitel odjíždí do Akssaray a zábava tím vázne. Jdem tedy na cimru no ale večírek nekončí – je nám přinesena opulentní večeře na stříbrném tácu ze samých tureckých specialit a teprve potom můžem ulehnout s tím, že ráno budem vzbuzeni v sedm, občerstveni a busem v 8:20 vyvezeni na hlavní silnici. No zázraky se dějí, ať žije starosta!

29.9.2011

Jak řekli tak udělali. Po klasické turecké snídani (čaj, ekmek, penýr, zétin) ještě rychle výměna email adres neb úřad je vybaven ntb a připojením a šup do  busu. Výsadek na křižovatce, krátký přesun traktorem a pak náklaďákem na hlavní křižovatku – autostrádu Akssaray směr moře. S dalším kamionem po ní jedem asi 50 km na odbočení směr Konya a s dvěma přestupy a návštěvou podnikové prodejny sýrárny v Eregli se ocitáme na dohled města Karapinar. Vylejzáme na kopci u benzinky kde dálnici vpravo lemuje jezero Aci Gol a dále vlevo jezero Meke Gol. Docházíme nejdřív k Acigolu  - obrovské, ne však příliš hluboké propadlině s blankytným slaným jezerem. Koupem se a opalujem. Pak přijíždí auto a nějaký sportsmen skáče do vln. Potom se s námi dává do řeči. Umí anglicky a je to kouč národního týmu Turecka ve Wrestlingu, v juniorech mistr Turecka. Zná dobře prý skvělé borce v tomto sportu z Čech. Ptá se co jak a nabízí že nás vezme k Meke Gol, kde chcem spát. Ještě se chcem okoupat – tak prý na nás počká. No já jdu do vln nahatej neb zde jinak nejni ani noha a už když lezu ven je jasný že se mu to nelíbí. Pak mi v autě říká že bych to tady dělat neměl neb turecké vnitrozemí je velmi ortodoxní. Já to chápu a snažím s prohřešek zmírnit vysvětlením že když sme tam byli sami sem nikoho neurazil a jinde už to neudělám – tak dobrý. Jedem k Meke Gol – jezero ještě pozoruhodnější ale skoro vyschlé. Původně sopka která se tak rozchrlila, že se celá ustřelila a propadla sama do sebe. Výsledkem je sopečný kráter ležící na dně propadliny obklopený ze všech stran jezerem. Jezero však tvoří minerály nasycená břečka hyřící všemi barvami. Opravdu unikátní pohled ale na táboření nic moc – okolí polopoušť. Takže se rychle rozhodujem že zde nocleh ne – náš Turek nám totiž nabízí odvoz do Karapinaru. Prosím jen o 20 min že přeběhnu vyschlou mělčinu vysápu se na kráter a vše nafotím. Lezu v sandálech po škváře vzhůru (toto dílo přírodních sil nemůže být staré – vyvřelina ještě nestačila zcela porůst vegetací) a s nohama rozedřenými od šutrů obíhám horu a jinou stezkou zpět. Pak nás bere do Karapinaru. Kde leží Cirali Obruk nemá ponětí, ale ptá se u místních a vyhazuje nás ve správném směru. Jdem tedy po určené ulici a stopujem Chlápek s dodávkou nás bere k benzince na periferii. Dalším dotazem zjištujem že kolmo vlevo. Furt stopujem, zastavuje žlutý auto (... ale žlutý sou přece taxíky?!..). Nevědí kde to je, nám nerozuměj takže návrat na benzinku, domluva s chlápkem co to zná a znovu tou samou ulicí a za rohem doprava ven z města na širé pusté pláně. Jedem po nové hrubé asfaltce  a po 20km sledujem názvy odboček – každá usedlost v pláni má jméno. Hdně daleko v úplné pustině  je konečně doleva cedulka Cirali. Jedem k usedlosti s blátovou střechou, zajíždíme nad ní k obruku, ale je to jen suchý obruk, ne co hledáme. Vracíme se k usedlosti a zblízka, naštěstí zavření v autě, se sbližujem s místními hlídacími psy. Jsou to opravdu Třivlci (údajně doslovný překlad – název plemene v turečtině) – monstra vážící 60 kg s ostnatými obojky a štěkajcí nám skrz okýnko auta přímo do ksichtu. Domorodkyně udává našim řidičům správný směr a jedem k Cirali obruku který je trochu výš nad osadou. Pohled do jámy je opravdu impozantní. Chlapy tahaj z kufru Efese, takže první pivo v Turecku, fotíme se na hraně jámy. Popíjíme. Od nedaleké usedlosti na hraně nás proštěkává Třivlk ale k nám se nevrhá – asi sme dostatečně daleko. Když to dopijem a chcem jít dolů stane se to, čeho sem se obával – auto nebylo žluté jen tak pro nic za nic ale taxi a chce 50 lir za 30 km. Já byl připraven tak na 20. Kroutím se jak had a nakonec ze mě vyrazí 28 lir. Konečně odjíždějí a my sestupujem do jámy bokem po stezce abychom nepřišli do styku s Třivlky hájícími území usedlosti. Zapadá slunce a kreslí v hladině jezera na dně obruku fantastické krajiny. Docházíme ke skalním obydlím lemujícím asi v polovině jámy obruk. Jíťa na první pokus nachází úplně nejlepčí terasu s jeskyní na spaní a pak dem dolů k vodě se vykoupat. Jíťa zapadá nad kolena do děsivého bahna na hraně vody a to jí stačí ale já skáču z balvanu do jezera údajně pitné vody. Dno je porostlé rostlinami, které se mě nemile dotýkají, nevěřím tomu, že jezero je hluboké – spíš naopak mělké, neb zprostředka trčí nějaký kohát. Pak obcházím jezero až k obrovským skalním varhanům  - krápníkům trčícím nad hladinu. Vypadá to jak napůl spuštěná obří opona. Cestou potkávám pět vodních hadů odpočívající břehu ale při mém příchodu rychle mizících v hlubině. První had byl opravdu strašidelný – černá hadice s rozpláclou hlavou lemovanou světélkujícími ploškami. Ostatní jsou takové průměrné zelenočerné užovkozmije. Vaříme čajíček a jdem spát. Opravdu magické, strašidelné místo.

30.9.11

Ráno nespěcháme. Obchůzka skrz skalní obydlí vytesaných do stěn obruku. Asi v 10 tohle zvláštní místo opouštíme a jdem zpět k silnici. Tak nějak tušíme, že nelze po cestě, neb vede v blízkosti usedlostí a hlídajících Třivlků a tak jdem v dostatečné vzdálenosti plání. Dostatečná vzdálenost (cca 200m) se jeví malá, Třivlci v počtu 4 startují naším směrem, tak otáčíme a ještě víc se vzdalujem. Naštěstí nás nenásledují. Docházíme na silnici a připadáme si jak v americkým filmu. Cesta od nevidim do nevidim úplně rovně v holé pláni. Jdem pěšky směr Karapinar, jen tak abychom se nenudili – město je vzdálené 25 km. Po asi dvou hodinách jede naším směrem bagr a bere nás cca 10 km a vzápětí jede v protisměru do pustiny dáčka ale staví. Na dotaz Karapinar mele něco o jídle a ať si nalezem. Jede sice opačně ale určitě to s námi myslí dobře. Vyráží od asfaltky směr prašné cesty v pusté pláni. Po asi 5km narážíme na nějakou partu u kombajnu na slunečnici a řítíme se dál pláněmi až do osady zpět na asfaltce. Řidič konečně našel správnou partu dělňasů, které veze oběd. Takže se odhrnuje ubrus  z podnosu trůnícím na dědových kolenách (spolujezdec) a následně je toto prostřeno na zem a my přizváni k obědu. Podává se Konya etliekmek – místní specialita, taková dlouhá, úzká pizza , která se svine a požírá. Veliká dobrota. Pak jsme odvezeni do Karapinaru a dědou pozváni na čaj. Konverzace vázne páč neexistuje společný jazyk, Dědova manželka se na nás vesele šklebí z pod šátku a nechá se fotit ale dcera zajímavé tváře kolem níž poskakují dvě děti nám foto nedopřeje. Pak odcházíme do centra. U mešity berem základnu a jdu se do nedaleké holírny nechat ořezat. Cena 3l odpovídá mým představám a tak si užívám turecké břitvy, podávání čaje během holení, opálení chlupů na uších a podobně. Zkrátka skvělý obřad. Pak tam beru i Jíťu aby mě s osazenstvem vyfotila – no je to velká atrakce, probíhá výměna emailů kvůli fotkám. Potom se vymotáme z centra a stopujem smě Karaman. Jde to hůře, neb na křižovatce opouštíme hlavní tah. Jsme ale v zápětí odvezeni do nějakého městečka a usazeni do malé pobočky agrobanky s tím, že za chvíli nás zde sedící chasník ještě kus odveze. Takže popíjíme čaj, kolem se motá vedoucí s obrovským paklem bankovek v ruce a konečně se hýbem dál. Výsadek v holé pláni ale po chvíli nás nějací mlaďoši mluvící francouzsky (turecká zlatá mládež) berou do Karamanu. Přesto že je skoro tma pokoušíme se dostat pryč z města. Staví nám nějaký inteligent - historik mluvící jen turecky. Dorozumíme  se, že chcem někde přespat v čátoru. On ale tvrdí, že zde nelze a veze nás 30km ven z města přes sedlo 1600m.n.m  do výletní osady Sertavul. Je to tu samá restauračka zima a vítr. Ale jsou tu vidět okolo kopečky nad vsí s nádhernými soliterními borovicemi, tak míříme k nim. Jsou ale za ostnatým drátem a ve svahu tak nocleh zde nelze. Naštěstí jsme si nedaleko mešity všimli rozestavěného domu. Zapadáme tam a v zadní místnosti chráněné před vichrem a pohledy z ulice si stelem dvojité karimatky aby beton tak netlačil.

1.10.2011

Vylézáme z domku a jdem na hlavní.Je vichřice a strašná zima. Zkoušíme stopovat ale staví nám jen vojenská policie a sonduje co sme zač. Kluk je sympatickej, mluví anglicky (je to učitel na vojně) ale gumy v autě nás dlouze lustrují páč se ukázalo že sousední oplocený kopec je vojenský prostor. Nakonec nám popřejou šťastnou cestu ať si s pánem bohem jedem k moři. Berou nás chlapíci, dostáváme sladký pečivo a jsme pozváni na čaj. Ještě s námi vyjíždí na obrovský, v ranním slunci skvěle nasvícený řecký chrám Alahan. Dojede nás ale výběrčí a platíme s Jíťou po 3 lirách. Vyhazují nás pak v Mutu. Posilňujem se v cukrárně a kamionem se dostáváme na odbočku – zkratka na Gulnar, přes horská sedla na pobřeží do Aydinciku. Docházíme pěšky skrz vinice (výkrm božskou manou) a osadu ke krásné řece. Kus dolů po proudu za mostem na pravém břehu ve stínu zavlažovaných topolů a trsů rákosin vybíráme základu. Je 13h a budem se zde rekreovat do zítřka. Takže perem hadry, koupem se, opalovačka zívačka.

2.10.2011

Ráno razíme na stopa. Bere nás auto do nějaké vesnice v horách a další na horského městečka Gulnar. Takže sme zas 1000m vysoko. Je zde svěže a domorodci. S nimi si dáváme čaj a když chcem platit, pán od vedle už to za inostránce zaplatil. Pak jdem na stopa ale upoutá nás bufet s doner kebab v půlce chleba za liru. Majitel je skvělej fotogenickej. Posilněni kebabama a ayranem a chudčí o 3 liry konečně vyrážíme stopovat. Situace vypadá beznadějně, provoz žádný ale nakonec se asi ve 13h ocitáme na pláži v Aydinciku. Je to prdel světa, žádný turistický ruch, jen pár krámů a čajoven podle autostrády a celé okolí poseto skleníky. Ale pěkná dlouhá kolonáda podle moře, zavlažované trávníčky a palmičky a dlouhá písečná pláž s převlékárnami a sprchami. Takže se tu svalujem a rekreujem. Je hic – pro mě docela utrpení. Jdu na průzkum doleva i doprava asi 1km a vlevo je malá plážička – v sezóně placený kemp, stín borovic, lavice stolky, voda z kohoutku, pudem sem spát. K večeru kupujem klasickou sestavu sarap, ekmek, penýr, zétiin a taky konečně dojídám poličan z Čech (příště nic neberu). Ale na plážičce v kempu chce místňák nějaký vstupný a tak se klidíme k převlékací buňce na pláži a máme klid. Víno je hnusnej starej kalnej patok a tak mě Jíťa přinutí abych doběh zpátky do krámu vylejt to prodejci na hlavu. Ten když vidí nasranýho blonďáka kupodivu vrací 6,50 a v sousedním krámu kupuju jinou kvalitu za 8. Romantika, západ slunce a uléháme každý zavrtaný do jedné převlékárny.

3.10.2011

Ráno čajík na vařiči a šourání zpět na centrální pláž. Proválíme celý den a živíme se 6kg melounem. Večer zas víno u převlékacích buněk. Ale sotva ulehnem přijíždí auto. Nic zvláštního – Turci jezděj piknikovat na pláž jedině autem. Tenhle ale staví u nás a mluví anglicky. Ptá se co a jak. Povídáme že tu přespíme na pláži a zejtra jedem do Ankary, On ale, že to tu není bezpečné, že oni jsou policajti (tajní) a proč nespíme v hotelu. Plácáme cosi o romantice ale on furt to samý. Je to jasný -  tomu chlapoj co má támhle domek  a v sezóně ho živí kemp je nasranej že bysme tu spali zadarmo, tak zavolal na živly policajty. Orgán povídá, že má pro nás návrh. Jeho kolega co tu s ním je, má vilu v Aydinciku a je tam sám, tak nás zve na nocleh. No ještě trochu vzdorujem, necháme si ukázat služební průkazy a pak balíme a vezou nás do městečka. Mladej svalnatej poliš bydlí v dvoupatrové vile, takže dostáváme samostatnou ložnici v patře a po sprše scházíme do obýváku. Jako každéj mladej Turek se zabývá bojovými sporty, má tu samurajský meče a diplomy z aikida a jiných podobných sportů a fotky svých dcer -  je rozvedený a tady sám. Neumí anglicky ale bavíme se pomocí překladače Google. Večeříme - jak jinak ekmek, penýr, zétin ale navíc buličí voka a kuřecí stehýnka a samozřejmě zeleninu a limču a čaj. Drůbeží produkty má ze svého chovu - bere nás na exkurzi do drůbežárny a my jen žasnem – na vilu jsou přilepeny voliéry s pěstírnou kohoutů na kohoutí zápasy. V kurníkách podřimují oškubaní hubení svalnatí zápasníci v tuto hodinu sotva mžourající (za dne pak zjišťujem že zahradu vily pod palmami z velké části tvoří vyzobaný výběh těchto opeřenců). Chvíli ještě konverzujem a jdem spát.

4.10.2011

Ráno v sedm po snídani nás náš dobrodinec vyváží po autostrádě na kopec. Stopujem dál směr Silifke a daří se nám i když toho moc nejezdí. Za další dvě hodiny zdoláváme zbylých 60 km. Autostráda zdaleka ne všude je autostrádou. Na mnoha místech se odklání od moře,  prodírá se přes kopce a vesničky vnitrozemím - někde po prašných úsecích objížďkami neb skutečná dvouproudová autostráda je ve výstavbě. Silifke úspěšně opouštíme, veze nás nějaký podnikatel až do Karamanu a pak okamžitě dodávka do Konyi. Tím se nám daří být na kraji Konye (2mil obyvatel) ve 12:30 (ze Silifke 220km). Jdem do čajovny zvědět jak do centra a mladší chlápek obstojnou angličtinou vysvětluje co a jak a zve nás na čaj. Ptá se odkud sme, plete se mu Cechoslovakia s balkánskými zeměmi a oblastí Kosova. Pak ukazuje jaké má exotické bankovky - nějaké azárbajdžánské a arabské a Jíťa si u něj šplhne darem české papírové dvacetikoruny, která je raritou už i u nás doma. Tím jsou ledy prolomeny, dozvídáme se spoustu zajímavostí. Chlap má jakousi developerskou firmu. Kupuje pozemky a rozparceluje a prodává na stavby. Následně pak zajišťuje inženýring i stavební činnost. Když přijde na to co děláme my a že vstáváme v šest abychom byli včas v práci povídá že letos vstal v šest asi 2x neb velmi rád spí a protože všechno řídí telefónem nevadí že spí obvykle do desíti. Kolikrát ho prý vzbudí třeba maliři a ptaj se  co maj dál dělat když už sou hotový, tak musí jet na stavbu, nebo ještě lépe tam někoho pošle a leží dál neb živí další dvě síly, které stavby fyzicky obhospodařují. Povidá, že ho to podnikání velmi baví, prostě je to jeho hobby. Pak se ptá kolik u nás stojí nový byt. A když mu řeknu že v našem malém městě 1+3 asi 40000 euro povídá on že v Konyi malý byty nefrčej , staví aspoň 1+4 a větší v ceně od 65000e páč začíná být blahobyt. Pak to celý shrne tím, co už mi asi dva roky samotnýmu dochází: evropská unie je cesta do pekel, páč se to utopí ve vlastních předpisech a nemá to žádný pokrok. Turkům už se nevyplatí jezdit makat do Německa páč si podobně vydělaj doma, je hospodářský boom a Turecko, blízkej východ a vůbec asijský země nás do 15 let hospodářsky zválcujou. Bohužel má asi pravdu – amplituda růst-pád tzv. rozvinutejch zemí jde dolů, léta hojnosti skončí a bude průser. No ale k radostnějším tématům: ptá se esli nemáme hlad, my samozřejmě plácáme že ne ale přesto jsme pozváni naproti do ekliekmekárny. Je to obdoba pizzerie a produkují v kamenných pecích tureckou dobrotu Konya ekliekmek, která je samozřejmě nejlepší ve městě, které tomu dalo jméno, takže zde. Už sme to jedli s dělňasama u Karapinaru, jedná se o pizzové tenké těsto- úzká tenká placka asi jako na štrúdl potřená směsí mletého masa, rajčat a koření (existuje i sýrová varianta). Svine se to podálce do dlouhé trubky a schramstne. Veliká dobrota  a k tomu ayran. Pak ještě čaj u něj naproti v kancliku. Seznamujem se s jeho otcem – zakladatelem firmy. Charismatický štíhlý důchodce, který tuší že existuje Česko a Slovensko a dokonce se trefuje že to je někde u Maďarska poblíž Dunaje (hned si nás hledá na GogleEarth). Zajímá ho jak je to u nás náboženstvím, esli sme všichni materialisti, nebo věříme ve stvoření bohem. Páč jsme křtěný, nevěříme že pocházíme z opice a v jakousi tvořivou sílu věříme (i když to nemusí být jmenovitě Ježíš, nebo Alláh) je spokojenej. Ptá se jak to je u nás v globále, tak plácám, že asi půl na půl věrci a nevěrci. Darwinova teorie je zcela zřejmě sere (někdo přece musel ten svět a jeho zákonitosti stvořit) ale určitě jim nejvíc vadí když nevěříš v nic (bezvěrec je ztracený člověk). No nic, nepouštíme se do detailnějších rozborů, páč nám na to slovní zásoba nestačí, máme třetí čaj a čas kvapí. Loučíme se, skáčem do mísy a hurá do centra. Placení MHD jsme nepochopili (jakési magnetické karty) tak jedem zdarma na hlavní přístaviště busů a tramvají a dalším spojem na vlakáč, neb náš domorodec radí jet místním TGV do Ankary (vzdálenost 240km zvládá za 1:40). Zjišťujem že by to stálo 25 lir ale jedem eště busama na severní bus terminál zjistit co bus. Otogar je nesmírně daleko a pak tam zjišťujem že bus jede 4hod a stojí 28 lir takže zpět tramvají (zase riskantně zdarma) na vlakáč. Kupujem lístky na poslední vlak (jede v 18:30). No to sem to teda pohnojil, mohli jsme se na ceny a spoje zeptat v nějaký agentuře kerých je v centru habaděj a ušetřený čas využít na prohlídku města a k nákupům (páč nám díky stopování zbylo dost lir). Takhle jenom stihnem s rancem prošmejdit nejbližší okolí, koupit víno, kozí sýr, balík oliv a spoustu chalvy. Pak letíme TGV rychlostí až 256km/h a okolo 21:00 Ankara. Zde chaos, nikde žádný info a k dopravnímu systému této džungle nemáme návod. Nakonec se nám na několikrát daří doptat a pěšky dojít na hlavní stanoviště Havaš – busy za 10lir na letiště. Potom už jen pochrupujem do 4  a v 6:30 nástup do létadla a do Mnichova. Odtud S-bahnem do centra ale protože nás velmi sere cena 10euro/ os. odvážně vyjíždíme z letiště načerno a na 3. zastávce lezem ven. Odtud to totiž do centra stojí pouhých 2,50e/os přes dalších 6 zastávek což už je stravitelné. Byla v nás sice malá dušička ale vyšlo to. Vlak do Norimberka v poho ale další do Prahy má sekeru hned na startu, takže bus do Trutnova nám ujíždí a musíme vzít zavděk vlakama a domů se dostáváme posledním spojem před půlnocí.

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář