Jdi na obsah Jdi na menu
 


2006_Gruzie. Arménie. Írán

Foto je ZDE, a TADY článek

2006_Gruzie. Arménie. Írán... jak jsme nedojeli na kole pod Damavánd.

17.8.2006

Vstáváme v pět a hned startujeme. Vezeme bedny s kolama na bus, pak odvážím auto a vracím se na kole. Bus v pohodě, bedny bez problémů za 20,- Kč / kus. Trutnov - Brno za 440,- Kč pro dva, odjezd v 5,45 hod , příjezd v 10,30 hod. Vše ovšem začalo už včera, byli jsme Na Struze na jídle, smažák byl fajn, ale v jednu v noci se budím se zimnicí a je mi zle, mám sračku, pak zvracím, cpu se živočišným uhlím a brufenem, skoro nespím. Ráno sotva lezu, furt je mi zle, jídlo nemůžu ani vidět, jen pít. To se mi nestalo snad dva roky. V Brně vždy jeden hlídá bedny a druhý se prochází ve Vankovce. Já však sotva lezu a pocucávám minerálku. Bus jede ve 14,00 hod., přijíždí asi ve 14,15 hod., řidiči Ukrajinci. S Vladimírem je domluveno naložení kol. Je sice skoro plno, ale zavazadla v pohodě. Vladimír o nás ví, dávám mu stovku, si myslím, že budem ještě platit oficiální taxu 200,- Kč za kolo, už ale nic nechtějí. Takže to stojí 2x 1 530,- Kč (sleva 10 % za koupení předem). Málo místa na nohy, hic, ale jinak to jde, doufáme že dojedeme včas. Na hranicích v Těšíně 2 hodiny stojíme. Jíťa oroduje u policajtů ať to zrychlej, že nestihneme letadlo. Na palubě jsme jediní Češi. V noci UA hranice asi hodinu , vjíždíme do UA okolo třetí ráno. Do Kijeva ještě 670 km.

 

18.8.2006 pátek

Mění se kvalita cesty, sice asfalt, furt rovně, ale vlnovky - hrká to fest. Hodiny se posouvaj o hodinu vpřed, ale i tak jsme v Kyjevě ve 14.00 hod. Vladimír nám hned vyjednává odvoz na stanoviště maršrutek - směr letiště. Jsme tam za 10 min. a vlastně jsme z druhé strany vlakového nádraží, asi 1 km vzdušnou čarou od místa, kde jsme vylezli z busu. Platíme 5 dolarů řidiči a hned úklad - taxikář co tu sedí na zastávce se diví proč jedeme odsud a ne od nádraží odkud jsme právě přijeli. Tam přece jezdí velké busy za 20 hřiven, a odtud jen maršrutky za 30. Říká že nejlepší bude se tam vrátit páč není jisté jestli do maršrutky vlezou i ty bedny. Máme čas a tak naštvaně bereme bedny a suneme je ulicemi Kyjeva tam kde tušíme nádraží. Je to ale dál než jsem si myslel. Podchodem k univermagu Ukrajina, zaprášenými ulicemi zadem k nádraží příměstských vlaků, přes nadchody a jezdící schody a pak přes celý hlavák na jižní stranu. Jíťa umdlévá, neseme obě bedny naráz, naštěstí u jedněch schodů pomáhá Jítě pán, pak už to nese se mnou, razí cestu lidmi pro mě neznámými zkratkami, že prý mu pak dám 3 hř.na pivo. Takže po hodinovém martyriu se ocitáme tam, kde nás před dvěma h. vyhodil bus. Cestou kupuje kvas, páč máme velkou žížu (1,2 h za pulitr) a těším se jak v cíli popijem víno co jsme nestihli vypít cestou do Kyjeva a vyfotíme se s naším dobrodincem. Na Borispol to ale jede hned, tak jen dostává hřivny a víno už vypít nestíháme - je trochu zklamanej. Na letiště to trvá hodinu (45 km). Kyjev je obrovský - v rovině - podobá se velice Novosibirsku. I Dněpr je jak Ob i letiště Borispol jakoby z oka vypadlo letišti Tolmáčevo v Novosibu - inu zemljá balšája a projekt jen jeden. Máme čas, utrácím poslední drobáky (měli jsme 52 H za 10 USD) za pivo a medovník a jedeme se odbavovat. Bedny vážej celkem 50 kg a tak musíme vyměnit 21 USD za 102 H a zaplatit nadváhu 101 H. Letí B757 (Georgian Airwais), letenka stála 5 500,- Kč. Letušky mají jen červený haleny a k tomu džíny. Zato steward je vypůlírovanej v uniformě. Letí to 2,05 hod - u cíle nad pobřežím ČM a pak teprve stáčíme do vnitrozemí a Tbilisi. Škoda že to není ve dne. K jídlu jen houska, salámy, rajč.salátek. K pití chybí pivo ale je gruzinské víno. Už je mi líp a tak se cpu. Ve 23.20 jsme v Tbilisi. Je 27 stupňů, myslíme si, že budeme čekat do rána na letišti ale jak tak tlačíme vozíček s bednami (půjčení vozíčku bylo za 1 LAR takže pro nás 1 dolar). Odchytává nás taxikář a nabízí odvoz a nocleh. Chvíli se cukáme, pak alespoň srážíme cenu za oboje a oba dva z 33 na 30 d a jedeme do centra k Marii která ubytovává. Cestou stavíme u směnárny, je sice 0,30 hod., ale tady je vše otevřeno a kotvíme v ponuré uličce nedaleko centra. Vjíždíme do dvora a už nás vítá Marie, její dcera Sabina a malý synek Raul. Ještě nám všichni kladou na srdce ať ráno klukovi z Londýna, co tu taky bydlí řekneme, že platíme 25 USD za jednoho jako on (pro nás to bylo 9 USD/ks). Inu Češi mají ve světě dobrý zvuk (žebrota) - bratři Slovani se kterými se dá domluvit poněvadž díky velkému SSSR který sjednotil všechny pronárody není jazyková bariéra. Ale gruzinsky bych si nepřečetl nic. I když je to hezké písmo. Dostáváme starobylý pokoj, vedle spí ostatní členové rodiny a angličan má jizbu zvlášť. Dokonce dobrá koupelna se sedací vanou a evropský hajzlík.

 

19.8.2006 sobota

Stáváme v 9,00. Chvilku povídáme s domácíma a angličanem a jdeme do města. Angličana včera obrali kapsáři a nás také varují ať dáváme pozor. Jdeme do Rustavi (centrum), ale nic moc - bulváry, auta, hic, prodavači starožitností. Nalézáme parčík s pivními bary a dáváme si točený Kazbeg za 1 LAR. Je dobrý tak ještě do druhý nohy a vracíme se do centra. Na hlavní třídě si dáváme kafe a čaj v turecký hospodě (á 1LAR) a jdeme k Marii. Montujeme kola za asistence Raula (je mu asi pět), kerej mně furt bere karimatku . V centru Tbilisi je strašnejch aut. Vedlejší ulice jsou z rozpadávajících se baráků do kterých nikdo sto let neinvestoval ale lidičky v pohodě. Mají tu fantastický chleba - kulatý pece, zevnitř na stěnách připláclej placatej chleba, takže je do oblouku, moc dobrej. Asi v 15,00 jedeme městem proti proudu řeky a narážíme na park. Zde malíři a jiní umělci nabízejí své výtvory. Potkáváme Čechy - kluka a holku z Lidé v tísni. Jsou fajn - máme kontakt na jejich pobočníka v Jerevanu - kdyby něco. Pak projíždíme bleší trh. To se mi líbí. Nabízej například první vydání čínský kuchařky v češtině a nebo mapu ČSSR v azbuce. Pak míjíme historický lázně - areál jak oáza v poušti. Je to zapuštěné do země, jen zděné kopule koukají ven. Vyjíždíme z města na Marneuli. Je hic a táhlý kopce, plno smradlavejch aut. Pak sjezd do vesnice a hned chlápek odkud kam - je z nás nadšenej a jen tak nám kupuje 2 horký chleby z pekárny u cesty. Plácáme se dál - táhlej sjezd k Marneuli a odbočujeme k vodě. Krásná říčka, vypasená louka. Cpem se chlebem, koupem se, nestavíme stan, ale komáři nás k tomu asi o půlnoci donutí.

 

20.8.2006 neděle

Brzo ráno vyrážíme. V Marneuli žijí Azerbajdžánci a na rynku se nás dva zmocňujou. Prodávaj cement, shovaj nám kola ve skladě  a zvou na čaj. Procházíme rynek. Jíťa vysomruje meloun, kupujeme broskve a chačapury a sýr. Popíjíme čaj s Azerbajdžánci uprostřed cementu a pak razíme směr Bolnisi. Zemědělský kraj , všude kukuřice, u cesty prodavači zeleniny a hlavně masa. Celé ovce či kýty pověšený na stromě podle cesty, špalek, lavor s krví, s kůžemi a vnitřnostma.  Bolnisi překvapuje čistotou a upraveností. U krámku pijeme pivo a zjišťujeme jaká je cesta do Uljanovky a Kherpi. Je to gruntovka a projet možno. Jeden z maníků je dřevař a dobře to tam zná. Píše nám dopis pro svého kolegu -  potkáme prý vagon a palatky, je to kontrolní punkt proti rabovačům lesa, můžeme tam přespat. Tak jedeme. Zprvu asfalt, pak kostelík Sion z 5.století, kde nás farář zprdnul za kraťasy, načež mu Jíťa odvětila, že bůh má všechny lidi rád i ty v kraťasech a byl klid. Gruntovka je hrozná a hic ale dojíždíme do stínu k říčce. Koupeme se spolu s místními, projíždíme poslední osadu a stoupáme údolím. Zdejší lesy? Listnáče na skalách a suťoviscích - 50 % ořešáky. Nad vsí ve skalách je vidět zřícenina pevnosti. Domorodci ale říkaj, že to je na celodenní výlet. Údolí je hluboké - místy jak z indiánek, mnoho místních zde piknikuje. Konečně vagon, malý plešatý človíček čte náš dopis, usměje se ale tváří se nijak. Jdeme se koupat k potoku, v potoce je krab! To jsem ještě neviděl -  vždyť já se jich tak bojim! No ale pak ho fotím asi z 30 cm pod vodou. Vracíme se do tábora a seznamujeme se s náčelníkem Georgiem. Je to náčelník jak má být. Chápe se nás a hostí, je pěkně pod parou, důsledek to nějakého pikniku v lese kam byl pozván. A už to začíná - krájí se sýr, podává chleba a pet flašky s domácí kořalkou a první kolo vodek, první proslovy, další kola, další proslovy. Je to velmi důstojný zvyk, připíjí se na vstréču, přátelství, lidství, naše předky, zdraví, naše ženy, světový mír apod. 3 druhy sýrů, slané okurky, pálivé papriky a pak přijíždí UAZ s Arménci. Vezou též vodku a speciální sýr jak olomoučáky. Dělá se to tak že se čerstvý sýr zabalí do čerstvě stáhnuté kůže z ovce a nechá uležet. Náčelník je po několika hodinách naštěstí tak zmožen, že dovoluje jít spát. I Armenci jedou domů.

Náčelníkova vyprávění:

Gruzínci mírumilovný křesťanský národ po staletí odolávající tlaku okolního muslimáckého světa: „ani když mučili gruzinskou carevnu pohanští psi tak, že ji prsa řezali - ani ona ani gruzinský lid se na jinou víru neobrátil“. Další zajímavostí bylo, že město Bolnisi se do roku 1945 jmenovalo Luxemburg - žili zde Němci (osídlili před 200 lety). Původní Bolnisi je ta vesnice, kde se nachází kostel Sion. Chlapi v noci hrozně chrápou (já prý taky). Jíťa spala nakonec ve vagoně - tam ji zase otravovaly kočky. Mi spali v obřím otevřeném přístřešku na drátěnkách a nějaký zvíře nám v noci sežralo kus chleba na nosiči.

 

21.8.2006 pondělí

Ráno nás nechtějí pustit dál - my gosti. Nakonec se nám daří odjet i když mně se moc nechce. Malej plešatej nám schovává pumpičku a Georgij nechce otevřít bránu - no ale jedeme a to nahoru a dolů a pak přes brod do levého údolí a špatná cesta a lepší cesta a hrozná cesta potokem vedem kola po balvanech a vodou. Pak kopec, lepší cesta, údolí se otevírá a jsme v Uljanovce. Je to velká vesnice ale úplně prázdná jak po atomovém výbuchu. Domy stojí ale lidé zde nejsou - záhada. Jedeme po gruntovce údolím 2 km do Kherpi. Je to prdel světa bez asfaltky. Na návsi se proháněj prasátka a místňáci jako všude posedávaj a koukaj - nemaj co dělat. Říkaj že na přechod s Arménii je to 4 km a s vízama že nevědí a cesta gruntovka a v Arménii pereval 1700 m. Malujou tady na návsi velkej dřevěnej dům na modro ženštiny v bílých pláštích. Pak jedna odchytává Jíťu a zve nás na čaj. Zjišťujeme že barák je nemocnice  a ty ženštiny zdravotní sestry a ten chlap co jim pomáhá hlavní vrač.Všichni jsou zapráskáni od barvy až za ušima. Následuje exkurze po nemocnici, čekárna, zubárna, ordinace, dětské odd., všechno stejné obyčejné cimry krásně čerstvě vymalované. Vaří nám čaj, podává se med, sýr, chléb, bonboniéra. Jsou moc milí a jedna ta sestřička moc hezká Arménka s obrovskýma uhrančivýma očima. Jíťa fasuje pixlu medu - když jí tak chutná a oni dostávají alespoň prospekty o Trutnově. Jo a ještě se dozvídáme od sestřiček že Uljanovo asi před 6ti lety obyvatelé opustili a odstěhovali se za prací do Řecka - všichni naráz. Doktor radí ať to zkusíme na čáru že to je kousek. Tak jo. Když se tam přiblížíme je na polňačce maringotka bez kol a vyskakujou znudění, ospalí chlapci v maskáčích - gruzinští pohraničníci. Dlouze studujou naše pasy a důležitě zapisujou.Výsledek je že by nás pustili, ale Arménci nás bez víza nepustí. Na tomhle přechodě vízum nekoupíme - takže zase zpět. Jedeme směr Opreti a Sadakhlo což znamená nepříjemné sedlo. Ale pak konečně asfalt a z kopce. Když objíždím stojícího žigulíka chlápek co je o něj opřenej a krájí melouna na mě haleká. Přijíždí Jíťa společně mu sežerem melouna a pak chce vidět pasy páč je pohraničník a menuje se Chvíča. Říká ať do Sadakhlo nejezdíme že zde jest lepší klíma a hezký tábořiště u potůčku s pramenem. Tak jedeme za ním, ale Jíťa nestíhá. Nakládá jí i s kolem a vede nás k říčce. Na naše dotazy kde lze sehnat chleba nás napomíná o co se staráme, že jsme jeho gosti a vše búdě. Potůček tvoří státní hranici -  pramen je v Armenii a tam taky na lavičkách oddychuje nějaká familie. Cvičně je zprdne, co tam dělaj, že narušili hranici (poněvadž přišli z Gruzie), ale pak je nechává na pokoji. Máme si postavit palatku, že za 2 hodiny příjde a bude hostina. Tak stavíme palatku, cpeme se ostružinami kterých je zde plno a také lískáčema. Děláme ohník a čaj a pak příjde náš pohraničník s flintou, baťohem proviantu a dvěma psy a to z armenské strany. Jdeme za ním do Arménie ke stolíku s lavicemi. Vyndává proviant a ejhle - jedná se o vojenské zásoby ze všech koutů NATO. Hotový jídla z UK, španělský kafe, belgický čokolády, paštiky z Francie, instatní čaj z UK a vodovzdorné zápalky bůhví odkud. Musel vybrat celej sklad. Chleba je však čerstvě upečená cihla co si pečou přímo v kasárnách a samozřejmě domácí pálenka a česnek. Několik kol přípitků na vše možné ale hlavně aby se lidé měli rádi. Je to pěkný obřad. Alespoň se nechlastá pronic zanic. Říká, že s Čechy nemá dobrou zkušenost poněvadž když byl raněný v bitce o Abcházii v 90tých letech, byl mokrej a byla mu zima tak Českej válečnej žurnalista ani nepůjčil svý promočený rukavice i když měl náhradní suchý - klidně si zmrzni, hlavně že jsme si tě vyfotil. Je mu 38 let, voják z povolání, svobodný. Rád se toulá po horách a loví zvěř a nedokáže žít ve městě. Je dopito, jdeme spát.

 

22.8.2006 úterý

Vstáváme asi v 7 a to tak, že do stanu kouká pes. Ale je to pes našeho ochránce - přišel se podívat na nás a co by kde střelil. Balíme, loučíme se a jedem na Sadakhlo. Je to ještě přes malej kopec a pak už furt sjezd po asfaltě bez aut. Na kraji města asfalt konec a krutá gruntovka do centra - zde však krásná silnice směr Arménie. Motáme se po návsi a pak usedáme v jedné zahradní restauraci. Dávám si točený pivo za LAR a Jíťa čaj za půl LARI - dostává celou konvičku a 2 skleničky a talířek cukru. Pak ještě varenie z ostružin, nějaký plody kyselý podobný švestkám a taky krájíme granátový jablko, poněvadž pod tím stromem sedíme. Majitelé se točí kolem nás - je to rodinný podnik. Místní chlapi posedávaj a srkaj čaj. Jíťa dostává kilovou pikslu varenie, už to nemáme kam dát. Ještě kvůli nám z krámku vedle jedou pro domácí víno. Přiveznou však strašlivý kyselý patok a za litr chtějí 2 LARI. Beru jen proto abych neurazil. Konečně se nám daří jet dál. Arménie je 4 km. V pohodě opouštíme Gruzii, ale na armenské straně nás předběhl autobus Němců, takže čekáme 2 hodiny na víza. Dlouhou chvíli jsme prožrali - pokusili se vyjíst trochu varenie, aby to nebylo tak těžký. Platíme za vízum 30 USD, foto netřeba. Hned měním peníze -  za 1USD 397 DIRHAM a i zbytek LARI mi berou. Jítě nejede kolo páč je prasklej drát - tak v pneuservisu prosím o prostor ve stínu a měním. Naštěstí tu mají svěrák - je to drát na straně s kolečkama a je třeba je stáhnout. Pak jedem po dobré asfaltce do Bagrdaschenu a do kopců na Noyemberian. Předtím nás ale hodní  chlapi ve vinohradu u cesty vyzásobí asi 2 kg vína. Prvotřídní varenie darujem jinejm klukům u cesty a víno zobem celý den. Stoupáme po úplně nové asfaltce první třídy, poradili nám ji ti vinaři, je prý mnohem kratší než přes Vanadzor a žádné kopce. Ale chyba lávky - jsou tu kopce jako kráva! Nahoru, dolů, silnice kopíruje Ázerbájdžánskou hranici protože původní autostrádu z Tbilisi do Arménie údolím přeťaly nové hranice. Plahočíme se vedrem a v Noyemberianu se cpeme pečivem v úplně nové pekárně. Móóóc dobrý a levný čerstvý sladkosti - jenže přecpaná Jíťa se v dalších kopcích vyblinká a už nemůže šlapat. Tzn. je třeba zatábořit (je již 18.00 hod - čas v Armenii se posunul o další 1 hod.). Jako na zavolanou se objevuje soukromý rybníček u vesnice Voskevan a majitel nás zde nechává spát. Ještě dostáváme papriky, rajčata, okurky. Ukazuje nám raky co nachytali v rybníčku, jedu pro piva a v magazíně v TV dávaj pořad o Franci Kafkovi a Praze. Pivo v Armenii stojí 300 DIR. To je asi 18,- Kč. Popíjíme pivo, pak zkoušíme to domácí gruzinské víno. Ale je třeba ho vylejt. Jdeme spát.

 

23.8.2006 středa

Ráno přes kopeček přijíždíme do vesničky s kostelíkem a asi klášterem a potom přes opravdu velký pereval - mnoho serpentin, prudké stoupání do 1200 m. Jsou zde zde úplně nová odpočívadla s vodou a seděním ve stínu a pece na grilování. Na jednom, které je oplocené a vypadá jak hřbitov, je dokonce bazének. Jsou odsud fantastické výhledy na jezero a mohutný sklalní špalek na hranicích s Azerbajdžánem. Pak přes mnoho menších vlnovek sjíždíme na hlavní a údolím do Ijanu - město obklopené horami. Dáváme si mletý kebab úhledně zabelený do papírového chleba lavaše -  balíček jak omeleta. Pak jedeme směr Diljan. Potkáváme Angličana na kole. Učil se v Jerevanu 5 dní rusky a teď jede okruh po památkách. Říká, že nesmíme vynechat Gošavank, kostelík v nedalekém údolí. A vůbec, že bysme měli lepší jet k Sevanu tím údolím, že tam je super asfalt, žádná auta, potok, romantika. Kdežto z Diljanu krz tunel je to nebezpečné. Jedem tedy ke kostelíku. Ve vesnici Goš je rozbitý most a paní ukazuje rovně po hlavní což si vysvětluju tak, že to je někde dál v údolí.Táhnu Jíťu na gumě údolím a nová asfaltka po asi 12 km končí. Stavbaři nám sdělují, že odbočku na Gošavang jsme minuli a krásná asfaltka k Sevanu existuje jen v představách toho přiblbýho Angličana. Do Chambaraku je to ještě 20 km po gruntovce a pak teprve asfalt k Sevanu přes sedlo 2170 m. Sem dožranej na celej svět a pelášíme zpět a v Goši už správně odbočujeme objížďkou  přes most ke Gošavangu. Obtíže ale nekončí - je to 5 km do strašný stěny, naštěstí asfalt. Příště mně můžou všechny kostelíky políbit. Konečně jsme zde. Je to pěkný, ale u nás doma je vlastně kostel - pamětihodnost na každé návsi. Kostelík je na vršku v centru vesničky, pochází z 12. století. Dole pod ním kiosky pro turisty, voda, magazín. Ujímá se nás hodná paní, trochu nás provádí a ukazuje místo na stan. Ptám se domorodců na domácí víno ale měli by jen kořalku - pulitr za 500 DRAM, to by šlo. Jíťa nechce, tak kupuju v magazíně dezertní armenské víno za 1000 DRAM. Paní průvodkyně nás zbavuje místních opilců. V klidu jíme a popíjíme, jdeme spát (jo ještě nám koupila zmrzlinu).

 

24.8.2006 čtvrtek

Ráno prudký sjezd a dlouhejch 15 km proti proudu do Diljanu. Je to letovisko v horském údolí - okolí je národní park. Kupujeme si broskve a sladkou buchtu a jedem do kopce směr tunel (12 km). Rádi bychom se svezli a hle náklaďák se zvednutou kabinou - řidič zabořen v motoru. Ptám se, zda to pojede a jestli nás sveze. "Konečno" zní odpověď. Takže není problém. Má tu ještě náčelníka v uniformě - je to armádní auto a jede pro volně ložený cement do cementárny Raždan. Odstrojujem kola a podáváme si je na korbu. Po nějaké době remontu jedem. V tunelu by to opravdu nebylo nic pěkného a i cesta k němu je dlouhá a do kopce. Podjíždíme tedy původní sedlo 2120 m (tunel je zde teprve 2 roky, dlouhý je 2 km). Sjíždíme táhlým rovným úsekem k Sevanu, je zde dálnice z Jerevanu. Kroužíme po ní kolem města Sevan a pak vylejzáme na odbočce na Martuni. Kola i já jsme celí od cementu. Jíťu nechávám ve stínu a ještě jedu vyměnit dolary do města (50 USD za 19 750 DRAM). Těšíme se jak si někde dáme grilovaný sevanský ryby. Míjíme pár kempů a do jednoho zajíždíme. Je tu pěkně - písčitá pláž. Sevan je jak moře ale voda je sladká. Ptáme se na nocleh a je nám nabídnuta maringotka - docela luxus, ale za 25 USD. Srážíme cenu na 15 a nebo stan za 3000 DRAM ale Jíťa chce jet dál. Kempů ubývá. V jednom ještě dlouho šmejdíme, ale chtěj tam zas 5 tisíc. Rybu jsme taky ještě nesnědli, máme hlad, je hic, měli jsme zůstat na ty první štaci. Vidím podle mapy že za chvíli na mnoho km opustíme pobřeží a tak mířím do prvního kempoviště u cesty. Ptám se maníků esli by se tam dalo spát. Vedou mě k náčelníkovi. Je to soukromý tábor windsurfingového klubu z Jerevanu. Náčelník nás nechá čekat ale pak nabízí místo v domě i se stravou - mají svojí jídelnu. To vše pro 2 osoby 4400 DRAM plná penze. To teda máme kliku. Nakonec dostáváme samostatnou maringotku - konečně zas jednou postel. Jdeme se koupat. Oběd máme v 15,30 hod. Ze stanu u vody na nás volaj kluci ať jdem na návštěvu. Maj igelitku vařenejch raků z jezera a tak poprvé v životě jíme raky. Taky je pivo, vodka, limonáda a ještě kýbl marinovanejch okounů. Jen tak tak že stíháme jít na oběd. Jsou nudle s masem a sýrem -  moc dobrý a polívka jako soljanka. Jíťa se pak válí u vody, já píšu deník. Kluci jsou všichni vysokoškoláci z Jerevanu. Jeden dopravní ing., druhý divadelní kritik, třetí bohoslovec a další voják. Jeden byl 2 roky v Bratislavě. Moc by se tam chtěl vrátit. Všichni by chtěli do světa jako my za komoušů. V Armenii chcíp pes. Mají však národní hrdnost, znají perfektně historii i naše dějiny - Husa, Žižku. Jdu pak ještě za chlapíkem kterého jsem potkal jako prvního - má za sebou treky v Náhorním Karabachu a jinde v Arménii - různé hřebenovky a čundry stopem. Ukazuje mi v mapě co zajímavého číhá kolem naší trasy. Na pláži mezitím náčelník zahajuje závody ve windsurfingu. Hraje armenská hymna (opravdu velkolepá), vztyčuje se vlajka. K večeři je obilná kaše se žampionama a spec. sýrem na způsob parmezánu - dobrota. Večer jdem s klukama na nedalekou ruinu -  pevnost armenského cara proti turkům. Je z 1.století a původně byla na ostrově. Sevan klesl za několik století o 18 m. Hlavně však v poválečné době vlivem hydroelektrárny. Teď je provoz el. omezen tak aby vody neubývalo. Večer je diskotéka pro děti. My jsme ale pozváni k náčelníkovi. Je mu asi 50 let, mořský vlk v námořnickým tričku, světový šampion. V Anglii vyhrál loni první cenu v konstrukci lodi v láhvi. Staví i velké lodě. Replika jeho armenské lodi z 8. století právě pluje druhým rokem ze Středozem. moře až do Severního moře a proti proudu řek a přes rozvodí po Volze do Černého moře. Tenkrát byla Armenie říše od moři k moři. Pouští nám CD kde on sám zpívá a doprovází se na kytaru a foukací harmoniku. Má v příbuzenstvu vícemiss Evropy a jeho malá dcerka (asi 8 let) bude Miss World - tak se rozhodl! Jeho syn zpívá 1. tenor v opeře v Novosibirsku. Je to úžasná osobnost. Tvrdí, že Armenci to měli vždy těžké, neboť každý Armen je individualista a s  takovým materiálem se těžko něco dosáhne. Přirovnává Armény k židům - vždy pronásledováni a vyhnáni ze svých zemí. Pije se výborná grepová vodka, koštuje tutovka (65 % kořalka z moruší). Jdem spát asi ve 00,00 hod. ale ještě přicházej mlaďoši že se jim nechce spát a tak žvaníme o světě, cestování apod. asi do dvou.

 

25.8.2006 pátek

V 7,30 východ slunce nad Sevanem. V 10,00 snídaně - chleba, vejce a sýr. Fasujem od hodné bábušky-kuchařky i na cestu. Kluci si ještě chtěj vyzkoušet naše kola a tak se odjezd trochu zdržuje a vyrážíme v 11,30. Zapřahuju Jíťu a slušným tempem ukrajujeme 40 km rovin do Martuni. Hned po startu ale nejprve prohlížíme kostelík z 9.století nad Sevanem. Je tady voda - byl by tu dobrej nocleh. Asi 10 km před Martuni se koupem. Tady ale nic moc - ve vodě slizy na lávových kamenech a vyděsí nás vodní had. Sevan z této strany lemují lávové pláně 2000 m a z toho trčej sopky - nádhera. Asi ve 15 hod. jsme v Martuni. Hledáme nějaký bufet s rybou ale nic. Před magazínem vystaveny kola - ptám se za kolik. Jsou to hrozný šity a kluk mě vleče dovnitř že mi cenu řeknou. A je to tak že v zákulisí ve skladu s elektronikou je vodka, chléb, sýr a smršť. Nechtěj nás pustit, máme tu zůstat. Kolo příjde na 60 USD. Omámený vodkou se konečně vymaňujem a jedem centrem. Když kupujem dvě broskve a ptám se "kde je zakůsočnaja" obklopí nás místňáci, kupujou nám melouna, další mě táhne do magazínu, kupuje flaštičku vodky, tu hned pijem a chleba a salám na cestu. Přidělat meloun na naše rance není jen tak ale drží. Vezu ho vysmátej směr sedlo 2470 m. Čekám na Jíťu v nějaký vesnici, místní mě zvou na kafe. Jíťu zdrželi ti blbci z krámu z kolama - dojeli ji autem a nechtěli ji pustit dál. Dostáváme kávičku, povídáme a znovu do sedel a kopců. Čekám zas za malým sedlem u vody. Jíťa dlouho nejede, konečně sjíždí ke mně, celá se třese. Ti blbci ožralí ji zas dojeli, nechtěli ji pustit, slíkali ji z trička, je mi z toho zle. Od teďka pojede furt na gumicuku. Baštíme půlku melouna a jedeme dál po náhorní plošině. Všude dobytek, kamenný domky pastevců asi jako v Tibetu. Je pod mrakem, nejezděj auta, strašidelný kraj. Přejíždíme sedlo 2470 m a hned za druhou serpentinou je Karavansaraj - středověký kamenný motel pro karavany. Z plošiny od něj je fantastický výhled na hory okolo a serpentiny mizející v hlubině. Je tu však taky hroznej bordel od lidí co tu piknikujou. Kamenný stůl a lavice, ohniště. Děláme čaj, topíme suchejma kerblíkama, stromy tu nerostou. Jítě není dobře, má sračku, pojídá chleba s máslem. Já salám a vajíčka co jsme dostali.

Vsuvka od Jíti:

S nákladem  melouna a já nějakého salámu a chleba který mi naložili na kolo opouštíme městečko Martuni (když jsem se konečně zbavila přebytečných dekagramů, jako třeba tričko darované klukům v Gruzii). Pafka jako obvykle mizí v dáli a já se tím vedrem probíjím sama. Když mě najednou zdraví již známá postava z obchodu z kolama - jeden a další co nás hostil vodkou. Prý ať zůstatem, ať zavolám Pafkovi. Ve své naivitě jim vysvětluji že můj muž je vepředu a telefon nemám a že musím jet za ním protože se nevrátí ale bude čekat až dojedu. Proklínám Pafku že je někde v nedohlednu. Konečně ho vidím sedět s domorodcem na lavičce. Jsme pozváni na kafe. Sice sedíme v nějaký garáži  ale je tu alespoň stín. Ale musíme dál, zase kopec. Kolo je čím dál tím těžší. Než vyjedu serpentinu Pafku už vůbec nevidím. Kolo mi opět drží kluci z krámu - vystoupili z nějakého náklaďáku. Museli si nás nadjet - přijeli z protisměru takže viděli že Pafka je daleko vpředu. Nepříjemný pocit. Ten blbec mě nechtěl pustit. Nejdřív mě chytal za kolo pak mně začal ztrhávat tričko a osahávat. Chtěla jsem ujet ale stačil mě chytit za nosič. Druhej ho omlouval ale měl z toho srandu. Nakonec jsem ho odstrčila a podařilo se mi ujet. Jedu jak o život, konečně Pafka. Vynadala jsem mu že nejsme doma a že bude pořád na dohled. Bere mě na gumicuk. Blíží se večer a kopce furt nemaj konce - kolem fantistické planiny protkané potůčky a pasoucí se dobytek. Konečně jsme na vrchu a pod námi Karavansaraj. Ani jsme nedoufali že tam dnes dojedem. Celou noc nám stan pleská ve větru a tajemné místo nedává usnout. Taky nás tlačí kamínky a tak vylézáme ze stanu docela vysíleni. Já navíc dostávám sračku. Bolí mně břicho a klepou se nohy. Po cestě dolů se několikrát podělám ale naštěstí Karbosorb zabírá. Ocitáme se v hlubokém údolí mezi skalnatými obry - teplá a úrodná oblast díky řece a dostatku vody ale šílený vedro. To nás donutí zakotvit asi po hodině cesty u řeky ve stínu keřů. Sice je tu bordel od pikniků, ale spím tu 2 hodiny. Jedem dál. Ještě jedno zajímavé zastavení u kamenné chýše v zahradě armenského staříka. Opět pohoštění - lavaš, sýr, žlutý meloun a na cestu hroznové víno a broskve. Nejde mi to a jedu asi pomalu a Pafka slibuje že si do dalších serpentin něco stopnem. Ale ještě se stavujem na pstruha z místních křišťálových vod. Dostáváme k tomu ještě baklažán s rajčaty a paprikami, kus melouna a tři malý vařený rybičky, stojí to 8 dolarů. Marně čekáme na stop v žáru slunce. Tak nasedáme a jedeme vlastními silami. Potřebuju si zas odpočnout ale Pafka je vzteklej že ať pohnu. Nenávidím ho v tu chvíli a je mi do breku. Přemáhám se, táhne mě na špagátě. Asi v polovině strašlivého převalu se musím posilnit alespoň čokoládovým bonbonem a v tu chvíli jede náklaďák -  máváme a on zastavuje. Veze nás až k Sisianu. Je to dvě hodiny přes sedlo a náhorními planinami. Vysazuje nás už za tmy na policejním stanovišti. Je tu motel a benzinka. Dáváme si pivo, čaj a policajti nás dávaj do péče benzíňákovi Arturovi. Máme si postavit stan přímo u silnice za benzínkou. Zase vše tlačí a ještě do toho burácej mašiny, smrdí plyna benzin - už aby bylo ráno. Snídáme v benzince, necháváme tu rance a na lehko jedeme prozkoumat nedaleké vodopády. Pak se dlouze balíme, pijem čaj a zase kafe a povídáme s Arturem. Je to sympatickej chytrej chlapík a dozvídáme se že nás čekaj ještě horší kopce a tak následně prodáváme kola náčelníkovi policajtů ale velice pod cenou - obě z 60 dolarů. Já už bych stejně dál nemohla. Sotva jsme kola prodali, dozvěděli jsme se o nedalekém Stonehage a tak si je chceme zas půjčit a podívat se tam. Policajt jen řekne OK a pošle nás zadarmo taxikem tam i zpět. Magické místo. V malém muzeu je student archeologie s krásnými fotkami a uměleckými díly. Pája si alespoň koupí tričko a mně se líbí hedvábný šátek s motivem starého nápisu a kresby zeměkoule. Ale je za 30 dolarů, tak si ho jen fotíme. Student běduje, že by kola koupil za dvojnásobek ale bohužel pro obě strany už sou fuč. Od teďka jedem stopem. Další cíl je klášter Tatev.  Stopem překonáváme šílenými serpentinami kaňon Ďáblův most. Z výšky 1700 m do 800 m a zase nahoru. Rozbitá cesta - na kole nepředstavitelné.

 

26.8.2006 sobota

Sjíždíme od Karavansaj na dno údolí 30 km z 2400m do 1000 m, Jíťa se sotva motá, je ji zle, průjem. Ve městě Vaik kupujem živ. uhlí - 10 tablet za 10,- Kč, vitamin E - 10 tablet za 10,- Kč a za 8,- Kč salicylovou mast na mý popraskaný paty. Pak stoupáme z této rozpálené ale úrodné oblasti proti proudu říčky ve skalách. Pečou tu pstruhy na každém rohu, tak si dáváme. Jíťa je na maděru, táhnu ji na gumycuku a i to jí jde ztuha i když kopec je mírný, zatáhlo se, vítr v zádech. Přejíždíme stopem sedlo 2100 m. Řidič nás vyhazuje na odbočce k Sisianu. Ujímá se nás místní policajt a předává do péče benziňákovi Arturovi. Spíme za benzinkou ve stanu.

 

27.8.2006 neděle

Ráno jedem nalehko k místní atrakci 16m vodopádu v holých kopcích. Podle Artura se vyskytuje v TV reklamě na armenskou minerálku. Navštěvujem stonehage. Policajt, co jsme mu prodali kola za 60 USD nás tam posílá zadarmo taxíkem, je to 6 km a je to zajímavý. Řady vztyčených kamenů, starých 7tis. let. Student, co to tu má na povel, vypráví moc zajímavé věci. Že průzorama v kamenech je zaměřeno já nevím co, že na nedaleké hoře jsou petroglify ze stejné doby, z kterých lze usuzovat, že prehistoričtí astronomové poznali, že země je kulatá. Výjevy Adam a Eva, strom, had, jablko staré 7tis.let. Takže neodolám a kupuju krásné tričko s těmahle obrázkama za 14 dolarů. Loučíme se s Arturem. Ještě se dozvídáme proč všechno co lze jezdí na plyn - je 4x levnější než  benzín. Jedem stopem smě monastir Tatev z 9. století. Cestou je kaňon s Ďáblovým mostem  - přírodní skalní most přes kterej silnice vede. Je tu také minerální pramen a malé volně přístupné lázně s teplou vodou. Než vlezem do kláštera zve nás rodinka z Jerevanu na piknik - pečené brambory, kuře, lavaš, zelenina, víno. Cpu se a toť možná základ mých následujících zdravotních obtíží. Prolézáme monastýr, je moc pěkný. Pak stopujem zpět a z vesnice Halidzor a jdem serpentiny 8 km dolů do Vorotanu k řece. Je to asi 800 m převýšení. Míjíme nádrž pro přečerpáváčku a zkracujem si serpošky sutí. Narážíme na babičku Margo (73 let) a jejího vnuka Gríšu (21 let). Teda jak ta babka v gumovejch galoškách umí hopsat po suti, to jsem ještě neviděl. My s rancem máme co dělat abychom to ustáli. Snažíme se domluvit, jestli u nich lze nocovat, ale jde to z tuha protože uměj rusky asi 10 slov a na vše říkaj cha (ano). Je ukrutný vedro i v 8 večer. Čekáme na rozcestí až Margo s Ríšou obejdou všechny opuštěné fíky a mají plné belíčky. Už za tmy škobrtáme k jejich dómiku, Je to letní kúča v zahrádce. Roztápíme plechovou pícku, děláme čaj. Jsme přecpanej fíkama a teď ještě lavaš, kyselý mlíko, sýr, o jé. Do stanu fasujem matrace takže bude měkko. A už je to tady, mám sračku a horečku, celou noc nespím, ráno jsem jak mátoha, no nazdar.Takže uhlí, brufen, zvedám se až v 10 hod, jsem úplně mimo.

 

28.8.2006 pondělí

Scházíme dolů na hlavní silnici, je asi 12 hodin, příšerný hic. Mácháme si věci v řece a pak ležíme do dvou ve stínu. Mám zimnici, bolí mě hlava, sračka. Zkoušíme stopovat, je asi tisíc stupňů, asi umřu. Místní tlupa kluků nás má za atrakci, nevíme, zda budou házet šutry, ale přináší nám hrozny. Pak přijíždí nákladák plnej mladých lidí. Staví u nás a holka co studuje v Jerevanu nás zve na oslavu narozenin jejího tatínka. Bavěj se s Jíťou anglicky, já jsem rád, že dejchám a tenhle skvělej návrh odmítám, mám zatemělej mozek a přitom jsem mohl někde na oslavě ležet ve stínu a oni by o mě pečovali. To mně však nedošlo takže nás bere stop do Kapanu. Jedem do ukrutnejch serpentin (asi jako Stelvilo) přes kopce podél Nachčisevanu, co patří Ázerbájdžánu. Níže u potoka jsou cedule i v angličtině - pozor miny! Vylézáme v centru Kapanu. Padám do stínu v parku, pak nás zvedá nějakej děda santusák, že tu nelze ležet ať jdem k němu. Vede nás asi půl kilometru do paneláku a u něj v bytě je to apokalypsa – to sem ještě neviděl. Špinavý vymlácený místnosti, dva kavalce, odpornéj rezavej hajzl co v něm asi 1000 let netekla voda, bordel, smrad, v okně igelity, místo ústředního topení plechová pícka s rourou na balkon. Lezu do spacáku na kavalec, dědek si myslí, že tu budeme spát, neumí rusky. Rozdělává víno a snaží se trochu osahat Jíťu. Rezolutně ho odstrkuju, odsedá si a já jen čekám jestli mě trochu pozvedne další brufen a nějaká zelená tabletka na bolehlav, co přinesli kluci ze sousedství. Asi po hodině se zvedám a odpotácíme se pryč. Ač mi je blbě mám zároveň hlad. V pekárně  kupujeme něco na zub a místní kluk nám na lavičku u paneláku přináší láhev vody. Dává se s námi do řeči malej človíček. Furt něco mele anglicky a rusky, vidí že je mi zle a mluví o hotelu. Mám takový křeče v břiše že bych přistoupil téměř na vše hlavně aby tam byl hajzl. Vede nás k hotelu. Pokoj se studenou sprchou a hajzlíkem stojí 6 tis. pro dva. Už nemáme dramy, dolary neberou, tak mně taxikář Robert přátelsky veze do směnárny a pak si řekne o 600. Sláva už jsme na pokoji. Je to docela dobrý, voňavý povlečení, čisto. Pak už jen ležím nebo sedim na hajzlu. Horečka povolila, křeče v břiše ne. Jíťa jde na nákup, večer sbírám síly a jsem na hotelový internet. Stojí 300 DRAM na hodinu, ale počítaj minuty, neplatíš celou hodinu. Píšeme domů, že žijeme.

 

29.8.2006 úterý

Furt křeče, naštěstí nás tu nechávaj až do večera. Zjišťujeme, že máme ještě 5tis. navíc a tak si kupujem další noc. Už je mi líp, testujeme armenský víno, ale není dobrý, nějaký ležák z regálu.

 

30.8.2006 středa

Vyrážíme časně a stopujem. Za Kadžaranem nám staví iránský kamion. Jedou dva za sebou, vezli nějaký asfaltový sračky kamsi k Jerevanu. Náš řidič je správný chlapík a umí trochu rusky. Naučil se dle rusko-perské příručky „Russkyj jazyk v putěšestviji“. Vracej se prázný do Tabrízu. Jsou už 8 dní na cestě a těší se domů. Překonáváme další sedlo 2400m , okolo hory 3500m. Sjíždíme do Meghri - nejteplejšího místa Arménie na řece Araks na hranicích s Íránem. Dál již kopírujem iránsko-armenskou hranici. Tvoří ji krásný vodnatý Araks. Hraniční most přecházíme pěšky s tím, že si pak zas odchytíme našeho kamioňáka. Je to docela dlouhej obřad, jedna celnice na jedné straně řeky, most, Jíťa se zahaluje a iránská hranice. Je šílenej hic, stojíme na cestě v Iránu, nevíme, která je na Tabríz, taxikáři dorážej, chtěj nás odvézt do Džolfy, ale daří se nám dočkat se kamionu a zmizet. Jedeme podle řeky stále při hranicích. Okolo jsou fantastické barevné pusté hory - hlavně na ázerbájdžánské straně (Nachčisevan). V první větší vesnici nám řidiči kupujou komplet oběd, pak ještě stavíme v Džolfě na velké moderní tržnici - kupujou dárky domů. Po celkem asi 300km nás vykládaj na vlakáči v Tabrízu. Zjišťuju, že nám vlak jede za 2 hodiny. Hezká holka v informacích umí anglicky, asi nebudou lístky, máme počkat. Mezi tím se vrací náš řidič se synem. Kluk je inženýr, pracuje v nějaký fabrice na díly na auta, umí anglicky. Blbě se nám přechází z ruštiny na angličtinu. Řidič nám ještě mění peníze.  9000 Rialů za dolar. Měním jen  10 D, směnárna je zavřená. Lístky jsou, tak se definitivně loučíme. S Jíťou se ještě dávaj do řeči místní holky v šátkách. Já kupuju čaj, pak se prochází kontrolou a jde se do vlaku. Je to místenkový lůžkový vlak. V kupé láhve chlazené vody a noviny. Cena za 650 km 65,- Kč pro jednoho. Skáčem na horní lůžka, jsou zde deky v taškách, steward roznáší povlečení. Kupé je plný - nějaký báryšni a hubený chlapík se spoustou ranců. Ale tady nahoře klid. Spím snad nejlíp za celej zájezd.

 

31.8.2006 čtvrtek

8,30 hod Teherán. Vyrážíme z vlakáče s nadějí, že existuje bus na východní terminál. Ale prej jen taxi. Domluva žádná - málo lidí umí anglicky - vše napsáno rozsypaným čajem. Takže první taxikář, který umí anglicky to vyhrál a za 60 tis. nás tam veze. Jedem asi 30 min po obchvatech, je to obrovský město. Tam zjišťujem že busy do Amolu nejezdí, zával na silnici. Tak nás taxikář veze na jižní terminál, pojedem nejdřív do Esfahánu. Pěkně mě to štve, taxík drahej, budu to muset nějak ukecat, jedem dalších asi 20 km. Řek si celkem asi o 90 tis., mění mi prachy abych mohl vůbec zaplatit. Nakonec se spokojuje s 80 tis. (asi 10 dolarů). Následující jízdenka Teherán - Esfahán (450 km) stojí 80 Kč pro jednoho. Volvo s klimatizací, studená voda k dispozici, každý dostává kelímek a dvoje sušenky. V TV běží Anakonda a pak stupidní lovestory. Ale utíká to, samý dálnice po rovině. 16,30 Esfahan. Jedem mísou do centra, snad k náměstí Chomejmi, jak jsem se pokusil někoho zeptat. Vystupujeme na hlavní třídě a ptáme se na cheap hotel a konečně někdo mluví anglicky a posílá nás do Emir Kebir - hostel pro turisty. Když to asi 2x přejdem, tak to konečně trefíme, je to vedle stadionu, stojí to 12 tis. - to je asi 6,5 dolarů pro osobu. Jdeme ještě do města na to náměstí Chomejmího - je velkolepé asi 500 x 200 m. Hrálo se tu v historii polo - fotbal na koních a panovník přihlížel z paláce. Vše je krásně nasvíceno a po stranách jsou kryté bazary. Tak tu trávíme asi 2 hodiny. Cestou jsme ochutnali co nám přišlo do cesty. Hlavně medové sladkosti a k tomu kyselý mlíko-jogurt. Všude je plno lidí i když je asi 11. Vracíme se, odchytává nás krásná dívka Samane s maminkou. Umí anglicky a chce si to procvičit. Zve nás domů. Je to asi 500 m. Velmi krásný velký byt, všude koberce. Představuje nám mladšího bráchu a ukazuje album se svatebními fotkami starší sestry - opravdové královny krásy. Tatínek je učitel. Maminka zdravotnice. Ještě nás vyvážej autem na historické mosty a nad město na vyhlídku. Všude piknikuje hodně lidí a to tak, že s velkejma plynovejma vařičema a bandaskama s pitím. Celé rodinky na kobercích i s malými dětmi. Na vyhlídce  místní chlapi zpívaj a tancujou, docela atmosféra. Výlet končí asi ve 3 ráno, jsme pěkně utahaní. Dovezli nás před hotel s tím, že nás vezmou na piknik za město k řece.

 

1.9.2006 pátek

Co se člověk dozví: Samone studuje vejšku. Je to obrovský oplocený areál na konci města. Kluci a holky zvlášť, musí se to platit, maj 3 měsíce prázdniny. O prázdninách chodí každý všední den (ne – čt) na anglinu. Jdem kolem výkladu obchodu na hlavní třídě a Samone nám ukazuje Aliho, muslimského boha. Dívá se na své ovečky z některých výkladů, bývá nalepen na autech, všichni zde v něj opravdu věří. Samone ukazuje na svůj kabát a šátek a říká: v létě je v tom teplo ale je to tak. Všechny ženy jsou zahalené, tak jim to příjde normální. Ptá se co máme za víru, je to pro ně velmi důležitá věc. Říkám, že já katolík a Jitka protestant, ale že to ničemu nevadí. Trochu se tomu diví, ale bere to jak to je. Vystupujeme jako manželé. Ptám se jak se tady mladí seznamují, například diskotéky tu vůbec neexistují, holky zahalené, nedotknutelné. Říká, že to není problém, buď přes známé a kamarády nebo v zaměstnání. Její sestra se seznámila jako informátorka v nemocnici se svým mužem - doktorem. Samone by ráda studovala v Evropě - má strejdu ve Švédsku, obchodník  s koberci. Ptá se jak u nás vojna. Tady se chodí na 3 roky, berou to opravdu jako vlasteneckou povinnost. Její mladší brácha má auto - vypadá jak Renault 5, ale není to on -  vyrobili to v Iránu. Místní automobilky vyrábějí něco jako Peugeoty, něco jako starý Fordy, něco jako malý Sáby, něco jako korejský Kia ale jmenuje se to Pantan nebo Saba a dělá se to v Iránu. Malý auto stojí na koruny 160 tisíc. Ale litr benzinu je za 2,20 Kč! Jedem na piknik za město. Dvě auta - rodina od Samane a jejch příbuzní. Stávám se obětí Husajna, strýce od Samane. Divnej kluk, 29 let, několik vejšek, teď zrovna studuje sociální vědy. Umí velmi dobře anglicky tahá mě do oborů, co si myslím o světě, o židech, o Americe, o německých filosofech 19.stol. apod. ptákoviny, přičemž já jsem rád, že si řeknu, kam jede autobus, tak mě to pěkně otravuje. U řeky za městem není místo, všude se piknikuje, tak končíme v zaprášeným hájku. Rozdělávaj se koberce, babička se celá přikrejvá hábitem a modlí se, chlapi dělaj šašlíky, ženský připravujou přílohy a čaj. Pak se do toho dáme, po jídle se jen tak poflakujem po okolí, roste tu rýže.  Okolo hory, vodnatá řeka. Asi v 6 se vracíme do města, ale na kraji ještě druhá část pikniku, zase čaj, chleba, sýr, už mám konverzace plný zuby. Jsme vypuštěni v 9 večer u Amir Kabiru. Kupujem si další noc. Bude to ve trojáku a bude to taky za 12 tis. Včera jsem vyměnil 50 dolarů v nejlepším kurzu, 1 dolar 9100. Na hostel přibyl Němec, co jede na kole z domu do základního tábora pod Mount Everest. Vyjel v dubnu, možná v únoru tam bude. Taky přibyli dva Češi, jedou odněkud z Indie domů. Razíme ještě do ulic na sladkosti, a když pak jdem v 10,30 spát, dostáváme třetího spáče - mladýho Japonce s rancem kterej míří přes Čínu bůh ví kam. Tím se nám sráží cena na 8 tis. za oba.

 

2.9.2006 sobota

Jdem se Samone znovu na Chomejmiho náměstí. Vypráví něco historie, procházíme kus bazaru, kupujem suvenýry, také navštěvujeme obchod jejího strýce s koberci. Zrovna tam zaskakuje její táta. Z pošty  zasíláme pohledy (jeden stál 1000, poslání taky asi 1000). Pak hledáme kancl iránských železnic. Když ho nacházíme, ženou nás za řeku do cestovky, tam že prý je možné rezervovat lístky na vlak TransAsia  Teherán – Istanbul. Jezdí to každý čtvrtek, cena je asi 1200,- Kč - první třída, lůžka a jede to 4 dny. Ale lístky nejsou, je plno už týden dopředu, to je teda zklamání. Loučíme se se Samone s tím, že se svalíme do parku u řeky. Piknikuje tu mnoho místních. Už se mi nechce konverzovat ale nejde to. Okamžitě se nás zmocňuje partička holek, team stolního tenisu, výběr z nějaký vejšky z města na severu Iránu. Jsme hoštěni vším možným, taky se jich ptám jestli hrají pinec v šátkách, prý ne. Jsou to studentky tělovýchovy, jedna například studuje trenérství, jiná rozhodcovství. Pak je opouštíme ale vzápětí se nás zmocňuje rodina která se v Esfahánu rekreuje  v hotelu. Chlap samozřejmě umí líp anglicky než já a snaží se mi dávat lekce z abecedy fársí, což je podle něj very simply. Dostáváme čaj, míchaný vajíčka s rajčatama, pak se sunem k mostu 33 oblouků a koukáme, že lidi stojí ve vodě před mostem. Tak to zkoušíme taky a přecházíme řeku širokou asi 150 m přímo pod mostem po kotníky ve vodě. Ale ouha, na druhé straně to končí čajovnou v mostních obloucích a zamčeno. Přibíhá maník, odmyká čajovnu se slovy welcome, come in and get up tea. Tak děkujem a dáváme si čaj. Konvička, skleničky, kusy cukru a to vše za 5 tis.. Skvělá atmosfera, je to tu jak ve starožitnictví. V obrovských tepaných konvicích se vaří moře vody, místňáci si u výdejny berou vodní dýmky a pokuřujou. Kluk co obsluhuje se ptá, co si myslíme o Iránu, tak chválíme a říkáme že u nás v TV dávaj o Iránu nesmysly. On se k nám naklání a šeptá, že Irán je skvělá země, jen má špatnou vládu. Sunem se k hotelu, berem rance z úschovy, ještě posedáváme a měním dalších 30 D. Jedem mísou na terminál, jízdné je asi 1 Kč. Lístky se prodávaj v budce u zasávky a kontroluje to buď řidič při výstupu a nebo maníci v uniformách - docela drahej systém vzhledem k ceně. Kupujem lístky na bus ve 23,00 do Teheránu za 80 tis. pro oba.

 

3.9.2006 neděle

Asi v pět jsme v Teheránu a jedem taxikem za 40 tis. na východní terminál. Silnice na Amol stále neprůjezdná přes Polour. Zkoušíme taxikáře. Jeden říká že do Reine v pohodě lze dojet. Zával na silnici je až dál na Ámos. Chce za to 350000. To se nám zdá moc. Přiskočí další a tahá nás že za 20 dolarů - umí trochu angl. Jdem si pro rance a vodu a hledáme ho ale tahá nás ten první že ten druhej není taxikář. Tak mu říkám za dvacet D_???. Jo!!! Jen ať už dem. Cestou k taxiku potkáváme toho s původní nabídkou za 20 - málem je bitka. Vyrážíme. Řítíme se velkou rychlostí ven z města. Jedem furt asi kilo po výpadovkách v hustém provozu. Horskýma údolíma a přes vyprahlá sedla skrz termální lázně Polour (taky možné východisko do Base Campu a kaňonem asi 20 km dolů k odbočce na Reine. Damavánd je vidět - je obrovký. Vyjíždíme 12 km serpentiny do kopce do Reine. Takže sme 100 km od Teheránu. Cpu mu 20 D ale chce 350000 riálů. Povídám, že víc nedostane, že sme s ním jeli jen kvůli tomu, že přistoupil na 20. Nerozumí a je pěkně nasranej. Ze mě ale víc nevyrazí. Hledá někoho kdo umí angl a pomůže mu. Z teréňáku vyskakuje človíček - menuje se Mustafa - invalida - má takovou tu nemoc že nemůže koordinovat svý pohyby a zadrhává. Ale s jeho pomocí taxikářoj vysvětluju situaci a ten nakonec rezignuje. /prostě nás vyfouk taxikářoj za 20 a tak víc nedostane/. Ten  Mustafa je horskej taxikář - živí se turizmem - vozí lidi do BaseCampu 3500 m.n.m pod Damavánd. Nabíráme vodu (v B.C není) a jedem s ním. Cestou stavíme u jeho kámoše včelaře a snídáme misky s medem, čaj, chleba. Peníze nechce. Mustafa má sešit se zápiskama spokojenejch kunčoftů - sou tam i dva český. Vykládá nás v BC. Chce 17 D. Ono to vlastně není moc - naše nevýhoda že cestujem ve dvou a nemůžem cenu tága dělit třeba na 4. Tak je teda dostává - je to dálka (asi 20km po cestě necestě do kopce) - pěšky by to bylo na celý odpo i zkratkama.Taky slibuje že na nás druhej den počká a hodí nás dolů. No ale to by bylo asi dalších 17 USD tak moc nereagujem.Hned se na nás vrhaj místní kápové a chtěj 50D/os za výstup. To sem teda nečekal - počítal sem s 20ti jak je psáno v deníčkách na netu. Ne, cena se zvedla, jak nedáme 50 nikam nejdem. Je mi do breku – 100 USD by byla pěkná díra do rozpočtu a zlodějina. Jíťa říká že to oželí a počká tu na mě ať du jen já. Zkoušíme smlouvat - oba za 50 - Mustafa se taky přimlouvá ale seřvou ho - sou neoblomný. Je ticho. Nasraně přepakováváme rance - co tu zůstane s Jíťou a co si vezmu já sebou. Se slitujou a volaj do Šeltru 4100m esli teda můžem oba za 50. Je to napínavý ale nakonec povolujou. Fuj to je úleva - samotnýho by mě to nebavilo. Stejně to sou hajzlové - místní neplatí nic. Tak sme rádi. Hromadu věcí necháváme u nich. Ani stan nepotřebujem - nahoře v bivi boudě prej moc lidí nebude. Vyrážíme - je to na 4h. Makovice mě bolí už teď - důsledek výšky a nevyspání z busu. Jíťa je celkem v pohodě. Za 3,5 hod sme tam (v 16,00). Je tu pramenitá voda, dvě boudy (jedna WC), další kamenná se staví, pár stanů a tábořiště kluků co sem s mulama nosej turistům rance (kus za 5USD). Moje jediná myšlenka je nažrat se a lehnout. Dojídáme kus lovečáku ještě z domova - ten se teda projel a hotový jídlo co sme dostali od gruzinskýho pohraničníka Chvíči. Je dobrý i studený. Bivi bouda je zaplněná asi z půlky. Je tu útulno a teplejc než venku na větru. Místňáci nás hostí čajem - postupně asi tři party - sou hodný. Jěště než padne tma fotíme - je to pěkně nasvícený ale rychle se ochlazuje tak dem pokračovat ve spaní - makovice furt bolí. Dostáváme rady od skupiny Íráčanů co sou tu na dovče - žijou v Německu: nic nepodcenit - vyrazit ve čtyry a obléct si vše co máme. Budika nenastavuju - však nás ráno vzbudí ostatní. Jíťa de ve tři na záchod - kluci co maj venku stan prej ještě nejdou ale v chatě už je šum. No ale ještě uléháme a budím se přesně v 5. To sme tomu dali! Chtěli sme jít ve skupině a všichni sou už fuč. Naštěstí svítá a už je vidět kudy asi: mezi sněhový pole nejprudším teránem směr ledopádek. Pelášíme po suti vzhůru, hlava nebolí, cestička je vidět. Je kosa asi na nule, mrznou nohy a ruce. Zatím to de, pak se rozednívá a otepluje. Krásné výhledy a cesta drobná suť a prach. Dem špatnou cestou - moc vlevo - sestupovkou. Je to šíleně suťovatý, místy se hrabem po čtyrech na místě, děsná námaha, hlava už zas bolí a krátí se dech. Traverzujem vpravo a lezem po balvanech a velký suti - de to tu líp.Na zlomu kde se suť z tmavé mění na téměř žlutobílou s krystaly síry narážíme na správnou cestu. Vrchol je konečně vidět,  ale já lezu jak na Everest - 20 kroků - zástava srdce, 2 min lapání po dechu a zase znova. Makovice bolí jako ďas. Jíťa v pohodě peláší na vršek, já se hrabu za ní. Moje tělíčko se nedokáže tak rychle aklimatizovat. Občas krutě zavane síra - blížíme se k pásu podvrcholových sirných výparů - místama se z hory čudí. Tyhle místa obcházíme - páč jak si lokneš nemůžeš popadnout dech. Dávám si mokrej šátek přes pusu a dobývám vrchol. Jíťa tu skotačí s nějakými dobyvateli už dobrých 15 min. Vzájemně se poplácáváme a fotíme. Ještě obcházíme nevýrazný kráter se sněhem a rychle dolů. Je to fofr zastavujem asi v 5000 a oddychujem a rychle dál. V suti to de rychle jak se to hrne, ale je strašnýho sirnýho prachu - pěknej humus. Nahoře sme byli za 5.30 h, dolů to trvá tři. Nohy nám pěkně brnkaj, zvláště Jítě páč měla furt plný kecky kamínků - já měl návleky tak dobrý. Makovice už nebolí. Zouváme boty mejem se u pramínku zase dostáváme čaj a povídáme s místními. Asi ve tři pokračujem v sestupu do BC. Je to nekonečný, To budem zejtra namožený - sotva pletem nohama- máme je nafouklý jak balóny. V BC sme v šest. Mustafa tu čeká a zve ať jedem s ním. Ptám se esli to bude free. Smutně přikyvuje. Sme celý od prachu ulepený, je všude i v tričku a ve slipech. Nevim co bysme si tu bez Mustafy počali - voda žádná, únava smrtelná. Bere nás k sobě domů. Budem spát v garáži, je tu teplá voda a lavor na umytí a vyprání - super. Něco mu dát musíme. A další rána - zjišťuju že sem v BC nechal tašku s deníčkem, adresama, a hlavně sandálema - já blb. Říkám to Mustafovi a volá tam esli někdo pojede dolů ať to veme. Ale nic - vypadá to dost beznadějně. Kdyby tam měl jet extra tak to bude min. dalších 20 D. Domlouváme se, že nás ráno v 5 vezme kus po asfaltce a nahoru si vyběhnu zkratkama prý 2h nahoru, 1h dolu. To sou teda vyhlídky. Když už dem spát přichází s radostnou zprávou, že to někdo za 2h přiveze. Sláva!. Dáváme mu aspoň 10 D za odvoz a péči. Děláme mu zápis do knihy. Dem spát.

 

4.9.2006 pondělí

Vstáváme, Mustafa mi dává zapomenutou igelitku. Dem k nim domů do patra na snídani. Super. Vajíčka, čaj, sýr, med všecko. Mustafa bydlí u rodičů, táta jezdí s náklaďákem, máma a babička doma, dvě sestry, kerý taky přicházej snídat. Prostírá se klasicky na zemi. Všude v obrovským obýváku překrásný koberce, čisto, útulno. Přichází taxikář, taky dostává snídani, hodí nás za 20000 dolů na hlavní. Stopujem, chvíli otravujou taxikáři, že nás vemou za 30000 do Teheránu. Moc toho nejezdí ale najednou kde se vzalo tu se vzalo auto, vylejzá mladej kluk a že nás veme. Ptáme se esli fréé - myslíme si že je to taky tágo - tady to člověk nepozná - taksi je skoro všecko. Jo v pohodě - nic nechce. Je to mladej kluk z nějakýho krásnýho města na severu v zalesněnech kopcích. Architekt, či urbanista či projektant lebo čo, pracuje s mapama a to ho baví. Ale domluva je chabá - nevim zda mapama nemyslí technický výkresy, či projekty. Má známýho ve Vítkovicích - Osvalda - nějakýho metal barona co tahá z týhle oblasti vagony rudy a ve Vítkovicích to zpracovávaj. Jede za kámošem do Teheránu a pak jedou společně ke Kaspiku. Říká že to tam je super a až přijedem příště máme bydlet u něj a on nám to ukáže - v kufru má surf a věci na šnorchlování, hraje závodně volejbal. Vracel se pro nás 1,5km - prostě viděl turisty, tak to otočil a nabral je ... Vyzazuje nás na vých. terminálu. Berem sběrnej taxi za 30000 ale musíme čekat až se naplní aby se to maníkovi vyplatilo. Jedem asi 50 min na záp. terminál. Tady dominuje městu místní "vítězný oblouk" - monumentální stavba - symbol moderního Teheránu. Bus do Istanbule by byl až zítra tak berem noční bus do Tabrízu za 100000. Na to sem musel vyměnit 20D a to v blbym kurzu dolar za 8500. Zbytek peněz roztáčíme za sladkosti, čaj, zmrzlinu. Bus jede ve 20.30 a v šest tam má bejt. To zas bude noc. Bolej nás šíleně namožený stehna i lejtka, je vedro, pospáváme v parku u oblouku, pak čekáme v hale a povídáme  (teda Jíťa) s místními krasavicemi které se chtějí promrskat v angličtině. V busu jen slabé občerstvení - malá sušenka  a voda. O půlnoci jediná zastávka u motorestu před kerym piknikuje asi 100 lidí na koberečkách - taky noční busoví pasažéři Jsme naštěstí pozváni ke hodokvasu - chléb, salám sýr, pikantní paprika a olivy, místní kola zam zam, čaj... zlatý lidičky.

 

5.9.2006 úterý

Už v 5 nás vykopávaj v Tabrízu na terminálu. Oproti údajům v mém průvodci je to asi 10 km od centra  a žádný busy na Ist odtud nejezděj. Ale za 30 min jede první bus do Maku - velké město 4 hod cesty od Tabrízu - kousek tágem na hranice. Ale zase nemáme vyměníno. Zoufale hledám někoho kdo mi promění 10D. Hajzlimk v kase mi nabízí za dolar 7000. Pak naštěstí 15 min před odjezdem v jiný kase měnim aspoň za 8500. Jízdenka na asi 250 km stojí pro dva 35000. Už to néni bus lux s klimatizací a obžerstvením ale starej marcédes - hlavně že to jede. Hned u busu se v Maku rojej taxikáři. Za 30000 vezmou 15 km do Bazaghránu - vesničky na hranicích. Tam po nás hned skáčou veksláci a protože sem pytlem praštěnej měnim 50 dolarů v kurzu úplně naprd za tur. liry 1USD - 1,35 lir. Normálně je 1,46. Prostě sem blb. Eště měním 5 dolarů v supr kurzu 9400 na riály abysme se mohli důstojně rozloučit s Íránem – tzn. před překročeím hranic se pořádně nažrat. Taky se nachávám oholit - je to zážitek - nikdy sem to nezkoušel. Stálo to 10000 a lazebník byl pěkně rozčarovanej páč na mý štětiny vyplácal 3 žiletky (ale já se těšil že mě podřeže břitvou když přece každej evropan ví z TV jaké jsou íránci krvelačné bestie). Pak si dáváme musaku zapečenou v hliněných pohárech čímž definitivně přicházíme o zbytek peněz. Ale byla to dobrota. Plížíme se k hranicím - je to kus na kopci - naštěstí nás popováží zdarma zběrnej taxi. Během asi hodiny se konečně votvíraj a zavíraj všecky brány. Jíťra shazuje plínu z hlavy. Sme v Turecku. Zase ty taxikáři a veksláci. Unikáme a stopujem. Bere nás nový offroad. Podnikatel s textilem. Tahá hadry do Íránu. Roční obrat 12 mil. dolarů. Říká že v Dogubayazitu  a okolí všichni šijou doma za babku - je to velkej byznys - jako hadry z Číny. V oparu a mracích se tyčí na dosah malý a velký Ararat. To sem chtěl vždycky vidět - jsem z toho u vytržení. V Dogubayazitu nás bere kamion kus za město a hned vzápětí další až před Erzurum . Pak hned osobák s učiteli co jedou z výletu do centra. Jeden z nich je horolezec a na Araratu byl. Centrum se nám vůbec nehodí. Je skoro tma. Kupujem chleba a rajčata, čokoládu a zoufale stopuje. Bere nás rodinka, chtěj nám pomoct ale uměj jen turecky. Vezou nás k hotelu ale spát za 30 D/os. nebudem. Chcem na bus. Zastavujou u policajtů Jeden umí angl. tak se domlouváme co a a jak – náš chlapík nás tedy veze na otogar. Do Ist nejede nic ale do Ankary snad jo. Kupujem lístky za 50 lir plus 20USD – další liry nemáme. Pomáhá nám nějakej chlap co umí angl.. Kurz čtou z dnešních novin a počítaj dolary víceméně přesně podle něj. Ale ouha z busu se vyklubal minibus a je plnej. Je ve mně malá dušička esli ty prachy eště uvidíme. Človíček co nás přivez zmateně pobíhá, jeho žena nás krmí domácí buchtou, jejich klučíci nevyspale mžouraj očkama. Naštěstí dostáváme prachy zpět a mužíček nás opouští - budem tu spát nebo nevim co. Od dvou kluků s obrovskejma rancema - jeden ze Saský Kamenice a druhej z Poznaně (jedou do Gruzie na Kazbeg - docela dálka tady tudy) se dozvídáme že prej jezdí i vlak do Istanbule ale až zítra ve 12 - co s načatým večerem ve velkém městě - na hotel nemáme. Zase klika - ujímá se nás mladej vysokoškolák - umí dobře anglicky zajímá ho cestovní ruch - jeho táta má cestovku. Povídáme co se nám stalo s busem a on upozorňuje že né každá bus společnost je seriozní - že je třeba si dávat majzla. Ach jo - ještě todle sledovat ...  to by se nám v Íránu nestalo (snad). Vysvětlujem že chcem přespat někde v koutě zadarmo ve spacáku a zítra stopovat dál. Dobře nás chápe a vede do parku za vysokoškolskejma kolejema - že je tam bezpečno a kdyby nás kontrolovali policajti že se s nima v pohodě domluvíme - turisti nemající na hotel čekající na ranní bus. Už nemáme ani karimatky- nechali jsme je u Mustafy. Tráva tu není. Rozprostíráme na zem stan a dem chrnět. Po hodině začíná mrholit! První déšť na naší cestě! Rychle stavíme stan - přechází to v bouřku ale leje jen hodinu a je klid. Celý východní Turecko - Kurdistán je pustá hornatá pláň s chudejma vesnicema kde u každý chyže sou obrovský zásoby sušených lejn - topiva na zimu. Kočovníci ve stanech se stády koz a ovcí a silnice kde každejch 50 km je kontrolní bod s obrněnejma transportérama a pozuby ozbrojenejma vojákama a střílnama z pytlů s pískem - docela neveselé.

 

6.9.2006 středa

Vylejzáme skoro eště za tmy a dem stopovat - je chladno. Prvnim autem se dostáváme aspoň z města, dalším do nějakýho městečka kde si chcem dát čaj a dostáváme ho zdarma a pak nás nadvakrát vezou kamiony asi 500 km. Druhej nás vyklopí na odpočívadle - řidič de spát. Že asi za hoďku nás zas nabere když tu ještě budem. Dem do pekárny pro chleba a vedle na čaj. Kluk co tu obsluhuje nám ke chlebu grátis přináší domácí sýr a olivy. Čaj stojí 1 liru a 3 x nám ho dolil. Stopujem a za chvíli jedem. Řidič si veze ještě nějakýho kámoše kerej je jak Švejk. Oba neuměj angl. a ještě sou bohužel dost tupí takže nejsme s to se s nima domluvit ani kam jedou - jen direkt Istanbul. Jedem s nima až do půlnoci - cestou nám kupujou melouna, večeři a čaje. Pak se de spát - marně se snažíme nějak domluvit co dál. Jíťa nejdřív spí v kamiónu a já se Švejkem se kroutíme na křesílkách u motorestu. Pak ale řidič začíná Jíťu otravovat tak prchá ven. Máme představu že řidič brzo ráno vyskočí a pojede se dál. Když se ale nic neděje a sme zmrzlí jak drozdi berem asi ve dvě kabinu útokem a všichni se krčíne na sedačkách jen řidič spokojeně odfukuje na kavalci. Ale aspoň tu je teplo, o spaní se moc mluvit nedá. Jen Švejk spokojeně chrápe zakleslej za volantem. Asi by spal i kdybysme ho vopřeli stojícího o zeď.

 

7.9.2006 čtvrtek

Naše naděje na ranní odjezd se rozplývaj. Kuci maj asi dost času i když na naší gestikulaci ohledně jízdy přikyvujou jako že hned, hned. Místo toho se dlouze snídá a pak dlouze meje kamion. Když řidič začíná leštit i vnitřek a koberečky konečně nám definitivně dochází že s nima se jen tak nepohnem a asi v 10 se rychle loučíme a stopujem dál. Do Ist to je eště 400 km. První kamion nás bere 220 km. Řidič umí kupodivu rusky - asi 5 let pracoval na stavbách v Rusku. Další nás veze 60 km před Istanbul. Ráno jsme jeli asi 100 km podle nádherné řeky v hlubokém údolí, peřeje, soutěsky - vodácký ráj. Asi to byl Yesilirmak nad městem Erbaa. Postupně se krajina začla otvírat a zelenat - na kopcích stomy, stejný ráz jak u nás v Evropě. Ale 100 km před Ist už je to jak někde v průmyslovém Německu - jedno velké město přechází v další - rafinerie, továrny, blahobyt. Jak tady budem stopovat nevim - nadjezy, podjezdy, dálnice. Zkoušíme nájezd na dálnici směr Istanbul. Bere nás mladej kluk ale jen asi 30 km. Sme definitivně v hajzlu - někde u nějakejch rafinerií na křížení dálnic - kolem lítaj auta. Zase klika staví další mlaďas a veze nás rychlostí 160km/h do centra. Takže stopem za 3 dny 1600 km. U zastávky busu nás vyklápí že na Sultanahmed dojedem busem. Ptám se kluka na zastávce co a jak. Píše mi na papírek slova Taksim a Aksaray. Jak sem blbej myslim, si že máme jet taxikem na Aksaray - což taky děláme. Taksim je ovšem čtvrť Ist, kde sme na Aksaray měli přestoupit. Takxikář nás veze podezřele dlouho, liry na taxametru hrůzostrašně přibejvaj. Když jich tam bylo 18 a octli sme se na správný straně zálivu naštěstí Jíťa zavelela stop a vynadala mu něco o long way a sme zachráněni. I tak to bylo nejdražší jízda tágem. Jsme v oblasti hlavního nádraží kde končili orient expresy. Že já blb sem si někde nesehnal dopředu plánek města. Taxikář s náma pořádně vydrbal. Zbytek docházíme pěšky asi 1,5 km směr Sultanahmed. Je to samotné srdce historické části města se všema památkama na dosah. Naštěstí cestou od vlakáče vymetáme všecky hotely abychom měli představu o cenách - zatím je rekord 22 dolarů za dabl a když dorážíme do "chiepest hotel for tourist Sultanahmed" zjišťujem že tady by to stálo 50d! Tak zase zpět k vlakáči - eště zkoušíme nějaký další hotely co sme si jich před tím nevšimli a hned za vlakáčem nás z jednoho nechtěj pustit -dvoják za 30. Odcházíme - tak dvoják za 25 - nechcem - tak kolik dáte? Dáme dvacet - tak ne - za 22 vás tu necháme - máme krásné pokoje s televizí a příslušenstvím - pojďte se podívat. Ne nechcem takovej luxus - už máme jinde vyjednáno za 20. Tak dobře - dejte dvacet - Vítáme Vás přátelé!!! Takhle to teda chodí s ubytováním v Istanbulu. Sme strašně utahaný a umolousaný, je 6 večer. Schazujem bágly, sprcha a do ulic. Tady v centru je draho, nejsme zorientovaný co a jak ale daří se nám zkrz velkej bazar dorazit z nejdražších ulic blíže k metru na Aksaray a dát si opravdu skvělej skopovej kebab 100 gramů a přílohy 7 lir/ks. Pak jedem metrem na otogar a kupujem na zítřejší noc lístky do Sofie – bus společnost Metro - á 20 euro. Cestou v krámech sem uchvácenej místníma baleníma čaje. Je to nějakej obyč čaj - turci mají největší spotřebu čaje na os. na světě. A tak není divu že nejmenčí místní balíčky mají 200gr syp. čaje a naprosto běžný sou v sámoškách kilový balíky v ceně od 6 lir vejš!!!! (tj. asi 100 kč za kilo). Taky sem zvědavej na místní plov - rejži kerou prodávaj z velikejch vyhřejvanejch vozejčků - něco jako u nás pouliční prodavači popkornu - porce za 1 liru a bylo to moc dobrý - musel sem si to dát pro velký úspěch dvakrát. Jinak v centru draho - utratili sme např. asi 130 kč za pár různejch kousků krojované medové sladkosti baklavy. Maj tu ale i výbornej burek (zde borek) dobře známej z Balkánu. Všude furt pokřikujou nahaněči a tahaj tě do hospod - docela votraný. Velkej krytej bazár mě moc nenadchnul - samý drahý kov a cetka a hadry předražený pro turisty- zlatej Esfahán. Dem spát asi o půlnoci.

 

8.9.2006 pátek

Ráno dem na velkej bazar ale nějak to nemůžem trefit - sme úplně zblblý. Pak tam marně hledáme oddělení čajů, koření, nádobí a pod. Všude jen samý cetky. Po obědě si dem orazit ke středozemnímu moři. V bufetu pro místňáky si dáváme skvělou rybu na rybí tržnici a cestou zpět konečně procházíme čtvrtěma kde to žije místními a né turistama. To se nám daří i dále a jsme na velkém bazaru ale pro místní - konečně ta správná atmosféra  - dílny a prodejny řemenářů, kůžařů, váhařů, železářů, kovotepců, plný pytle pistácií, bedny s čajem na váhu, a záplavy levnýho textilu. Kupuju si gatě za 20 lir (zkouším ho na 15 ale nic, no aspoň nás pohostil čajem). Jíťa dárky domů a pak si kupujem kilovky chalvy, místní sýr a koření a místní čajové skleničky s podšálkama a moře čaje - stojí to pár šupů a budem si doma hrát na Turecko - jen samovar nám chybí - tak příště. Turecky se řekne samovar  semaver - zavedli do tady i v Íránu Rusové když tu měli vliv. V obou zemích ten název. Zajimavý že mě za celejch 14 dní mezi muslimy vůbec nechyběl alkohol. V Turecku lze pivo Efes (flaška za 1,60 v krámě) koupit na každym rohu ale mě přišlo divný v záplavě čajovejch orgií chlemtat po evropsku pívo. Ještě znovu musíme měnit - tentokrát 20 euro - to už nám snad vyjde. Bejt tu dýl budem muset začít mávat i kreditkou - tolik tu je lákadel.Vracíme se do hotelu kde máme schovaný rance a vlečem je skrz teď již dobře známý bazar k metru. Metro je na žetony - kupujou se u kasy a stojí jeden 1,31ir. Tramvaj taky tak ale je to nepřestupný. Poslední pistácie, výborný hrozna za liru a sušený meruňky pro Jíťu kilo za 3 liry a odjezd ve 20:30. Jede s námi velká parta z Čech - cestovali po Turecku. Noc v busu jako vždy k nepřežití.

 

9.9.2006 sobota

Ranní Sofie - 3 společnosti jedou dnes ráno od vlakáče do Prahy. Berem Katev 90 leva/os neb 62 dolarů - takže totálně nevýhodnej přepočet což si samozřejmě uvědomuju až potom - já bych se nakopal. Má se vyměnit ve směnárně a koupit za leva  - ztráta 6 dolarů na dva což by byly dvě dvoulitovky bulharskýho merlotu - ach jo. No kupujem aspoň jednu na cestu a chleba a sme zas bez peněz. Jede s náma Káťa a Ivan z Blavy. Byli v Istanbulu asi 5 dní a na Rile. Spali v rodině v centru - internetový systém bezplatného ubytování. Jaktože já o tom nevím?!?!? Člověk se furt učí (a mezitím čučí). Na hranicích nekonečná čekání.

 

10.9.2006 neděle

Ve 4:30 sme v Brně. Několik vláčků a v 9:30 Trutnov. Tak se mi chtělo z těch vyprahlých krajů domů do zelených Čech a teď??? Co já tady dělám - dyk budu muset zejtra do práce !!!