Jdi na obsah Jdi na menu
 


2005_Rusko. Sibiř. Tuva

Fotky jsou ZDE

Taky vyšel článek ZDE

Na úvod

Tuvinská republika (rusky: Республика Тыва, tuvinsky: Тыва Республика) je republika Ruské federace ležící na jižní Sibiři u mongolských hranic. Má 305 510 obyvatel a 170 500 km². Hlavním městem je Kyzyl.tuva

Přírodní poměry: Větší část republiky se nachází na náhorní plošině o průměrné nadmořské výšce 600 m. Tu obklopují vysoké hory – ze severní strany Západní Sajan a z jihu pohoří Tannu-Ola, jehož nejvyšší hora Mongun-Tajga (3 970 m) je zároveň nejvyšším bodem Sibiře. Hlavní řekou je Jenisej, jehož dvě zdrojnice Velký (Bolšoj) a Malý (Malyj) Jenisej se stékají v Kyzylu. Západní část Tuvy odvodňuje další přítok Jeniseje, řeka Chemčik. Podnebí je drsné, kontinentální, s průměrnými teplotami −32 °C v lednu a 18 °C v červenci.

Obyvatelé: Asi 77 % obyvatel tvoří turkičtí Tuvinci, Rusů je 21 % a mají převahu hlavně ve městech. Mezi nejrozšířenější náboženství patří buddhismus, šamanismus a pravoslaví.

Proč Tuva?

Asi to známe všichni – zima je dlouhá, na útrapy  letních výprav už se zapomnělo a jsme plni tzv. předprojektového nadšení (aby pak na samotné akci došlo k realizačnímu vystřízlivění). Po několika návštěvách Rumunska, Ukrajiny a Bulharska uzrál čas na Rusko. Stalo se tak v rámci  předprojektového nadšení v zimě 2004/2005. Jenže kam v takové obrovské zemi? První myšlenka: Altaj. Druhá myšlenka: Bajkal. Třetí myšlenka: jak to spojit. Pod vplyvem četby na internetu zvítězila zvědavost zda bychom dokázali dojít z Tuvy kotlinou Todža a přes jeden z mnoha hřebenů Velkého Sajanu na stranu k Bajkalu. Tuva mě přišla dostatečně odlehlá od hlavních turistických tras (což se potvrdilo) a dostatečně exotická.

Sobota 23.7.05

Ráno ve 4:30 poprchává a my prcháme autem do Prahy k hotelu Krystal. V Praze 2x zabloudíme, ale v 7:30 jsme tam. Před 8 nás vyzvedává Martin bývalý kolega od bráchy z čáry, teď razítkuje pasy v Ruzyni a veze nás na letiště. Auto nám tam zas 21.8. přistaví. Tak mu dávám flašku ať ji vypije na zdar naší výpravy. Balíme rance do pláštěnek, co jsem ušil, aby byly chráněný popruhy a ještě to jistíme provázkama. Pak se jich zbavujem a najednou zíráme, že proti nám stojí Had a spol. (kamarádi z Náchodska). Letí i s kolama do Kyšiněva. Je to docela bžunda  - letadlo je sice stálo 10000, ale kola pro moldavské aerolinky? - stačí jen odšroubovat pedály a sundat rance. Toť vše a zdarma. Né jak na Malorku v bedně a za 1200Kč. Loučíme  se, jdeme se odbavit a se zpožděním 30 min letíme (to je v 11h). Letadlo je narvaný a k sváče je jen houska, salám, sýr, zákusek, džusy, kafe, čaj. Několikrát se propadáme ve vichru nad Moskvou a v 15:15 místního času (to je +2h) přistáváme. Cestou si povídáme se spolucestující, která jede s „přáteli malého Tibetu“ do Ladakhu (Indie) opravovat klášter a cestovat. V Šeremetěvu2 se odbavujeme až na 2. pokus páč nemáme vyplněný bumážky ale docela to odsejpá. Pak hledáme bus zdarma na Šeremetěvo1. Asi za 20min (stále otravováni taxikáři - cena 12 euro/2os) se nám daří do jednoho vecpat. Jinak to může stát i 250 rublů (bus lux) nebe prej 15 rublů linkáčema které jezděj po 15 min. Ale my nemáme vyměníno a měníme až na Šeremetěvu1 300 dolarů za 6950 rublů, hospoda bez obsluhy je zde drahá (pivo 100 rublů), ale bufáče 20-40 (maj tu i starouše a velkopopovický kozel) zmrzlina asi ¼ l za dvacku. Posílám pohled je zde pošta (známka 20 rublů, pohled 7,60). Je to tu velký asi jako vlakáč v HK. Hodně lidí. Sedíme na rancích, jsme po sváče, Jíťa klimbá a ve 20.45 se začne odbavovat na let do Novosibirsku.

Tak nás odbavili (museli jsme se i zout a boty jely rentgenem). Ve 22:00 stojíme v nedýchatelným vestibulu asi 200 lidí a čekáme na nástup do letadla. Je na padnutí už je hodina odletu a furt nic. Seznamujem se s Jirkou, Bárou a Stáňou. Jirka je geolog a jede na paleontologickou expedici do Novosibirsku (v rámci nějaké družby). Pátrat budou někde na Altaji. Má za sebou projekty pro National Geografic na Aljašce (velryby, mapování, geologie) v Mexiku apod. To je jeho živobytí a dokonce je z Trutnova z Palacký. Jíťa si ho pamatuje z dětství. Zná z TU spoustu lidí. Konečně zpráva – letadlo neletí v Novisibirsku bouře. Snad v 1, pak ve 2, pak ve 3 v Novosibirsku mlha snad v pět. Úmorný čekání si krátíme povídáním podřimování a žraním neboť Jirkovi se podařilo vymámit z Aeroflotu lístky na jídlo v ceně 11 eur. Za což je přesně: obložený chleba s masem (dobrej), pivo a 2x čokoláda 100g nebo prťavej šašlíček 6 kroket a pivo. Ve čtyři dostáváme další lístky a zas žerem.

Neděle 24.7.05

V 6 konečně letíme – obrovskej Iljušin pro min. 300 lidí je narvaný, málo místa na nohy, k jídlu kaše, kuře, houska, zákusek, trocha kabernetu a kafe a spíme. Čas jde dopředu o další 3 hodiny a tak Novosib 13:00. Hala s minipásečkem na rance vypadající jak ošuntělý sál fabriky, davy lidí, vzduch k padnutí. Čekáme na ranec 1:20h. Venku je asi 25 stupňů a dusno. Odoláváme taxikářům a za 40 rublů (20člověk+20 ranec) jedem na železnodarožnyj vagzál (40min) - docela dálka. Jítě je zle už z letadla, pere podělaný gatě, vlaky co navazovali jsou fuč a tak kupuju plackartu na 21:00 do Ačinsku – přestup na Abakan (cena 824 rublů pro 2). Je to lepší varianta než utrácet za nocleh a jet další den ráno přímým vlakem (později zjišťuju že stejně bylo plno). Nádraží je úplně nově předělaný a vypadá jako palác. Zkoušel jsem i variantu bus. Tzn. za 6 rublů mísou 15 min. na autobusák. Dalo by se jet v 18:00 do Novokuzněcka a pak se ňák  dostat do Abakanu (jezdí tam vlak i bus) ale nejde to, autobus je plný tak jedu zpět na vlakáč a kupujem ještě lístky z Ačinsku do Abakanu (druhý den ve 22:00) a jdeme si sednout na lavičku před nádraží. Dávám si pivo (zde 35R) jíme a pak si přisedaj nějaký místní borci a jeden z nich – rozenej průvodce se nás zmocňuje. Odkud jsme, kam jedeme, atd.. Pak mě vleče sebou - jdem koupit sardelky (nejlevnější točeňák) pak pelášíme za roh do bufetu kde má známou. Ta nám je ohřívá v mikrovlnce. Pak skáče pro okurky a kopr a nakonec ještě do bufetu pro 2 misky a vidličku za 10R. Ještě přidáváme pepř a sůl z letadla a máme okurkový salát se sardelkama. Takhle on tu žije. Živí se tím, že se svou úžasnou výřečností a elegantním vzhledem (je mu asi 30 let, dva zlatý zuby vpředu) ukecá před nádražím nějakou ženskou aby si koupila jakýsi elektrický masážní strojek za 300R. Asi se mu daří protože za 1h přichází a má prodáno. Je dobře naladěnej a bere nás ještě vykoupat do Obu - je to hned za nádražím (z nádraží přes náměstí doprava podejít koleje a furt kolmo na ně skrzk čtvrť rozpadajících se domečků k řece – asi 1km). Rance si necháváme v bufetu u jeho známý (všichni jsou jeho známí) ale máme naspěch za hodinu nám to jede (ve 22:11 vlak směr Čita). Ještě stíháme s Jíťou výbornej šašlik za 70R s arménským chlebem lavaš – tenkým jak papír a pak málem zaspíme odjezd v hale na sedačkách. Konečně plackarta – pověsti nelhaly – je to jedna obří ložnice na kolech se samovarem a děžurnym. Děláme čaj a jdeme spát. Je tu klid pohoda, ale strašný vedro, okna moc nejdou otvírat, klimačka žádná.

Pondělí 25.7.05

Ráno nás budí 45min před Ačinskem. Je 6:30 přerovnáváme rance, bereme si kraťasy a sandály (je hic) baťohy do úschovky (40R kus) a jedem do ulic. První co kupujeme jsou kedrový oříšky (nic moc) a záhadný hnědý žvejkačky – jsou prý z pryskyřice modřínu, zdravý na dásně. Pak najdeme bus č.1 a jedem na stanici Metalurgov (dost daleko) kde má být blízko pásportnyj stol – registrácia inostráncov. Jsme totiž 3.den v Rusku a nechcem se někde hádat že nemáme povinnou registraci. Nalézáme to po hodinovém bloudění v objektu bývalých kasáren. Ale ouha! Ordinujou až od 14:00 (je 10:00 resp. 11:00 protože se cestou vlakem čas posunul o další hodinu tzn. Praha+6h). Ptám se nejbližší gumy před vchodem kde se tady dá vykoupat a kupodivu hned za kasárnama teče rečka. Akorát se musí kasíno asi 1,5km obejít. To se nám daří a z rečky se vyklubal veletok Čulim široký asi 200m ale hluboký max do pasu. Písčité břehy, bordel od rekreaujících místňáků. Sbíráme flašky od mnoho druhů piv, vymejváme v řece a těšíme se jak je vyměníme za nanuky a pivo. Válíme se zde do 13:30 a zpět na Ovir. Cestou vlečem flašky jak bezdomovci. Zjistilo se, že v Rusku je možná zálohovanej jeden druh (a to ještě jen někde) – tak se flašky prošly a končej v koši. Na Oviru chaos, fronty, dusno, ale daří se nám držet vedoucí pozici u dveří č.13 a asi po hodině vklouznout dovnitř napříč všem pořadníkům, který tu mají čekající zaveden (nikdy bychom nepřišli na řadu). Evidujou se tu inostranci kerý chtěj v Rusku pracovat (většinou z okolních asijských republik). Úřednice – krasavice neví co s námi protože nejsme v hotelu, ale na nádraží (na to nemá rubričku). Pak náčelník rozhodne že registraci dostaneme, ale jen na 10 dní a pak zase nová registrace. Tohle nám musí vydržet až do konce!!! – již nikdy ruskej úřad!!! Vyplnění formulářů azbukou a všech knih trvalo přes hodinu + hodina čekání. Jsou to debilové a obyvatelé chudáci stojící několik dní v nějakých pořadnících. Nic to nestálo jsme rádi, že jsme vypadli. Kupujeme pivo, chleba, nanuky a zpět k řece. Válíme se zde do 17:30. Vlak jede ve 22:08 místního (ale všude na transsibu se počítá v moskevským čase – je to i na všech nádražních hodinách). Jíťě je furt zle, znova se ji rozjely ty ženský záležitosti. Ale po pívu Bielyj medvěd (asi 7% alk.) je s ní trochu řeč. Bavíme se ještě s turistou – mladej kluk z Moskvy kterej jede za svou pártyjou do Lesosibirsku. Jel sem 11 dní stopem. Ve vagoně zas vedro a nabručená děžurná, která nám přikazuje zbalit matračky když jsme si nekoupili povlečení (máme přeci spacáky). Spíme na pryčnách a i tak to jde. Ještě si povídáme s paní z Krasnojarska jedoucí na jezero Běloje? se rekreovat do penzionu. Doporučuje nám se stavit na Krasnojarském moři (obří přehrada na Jeniseji). Přes noc se vlak vyprázdnil – všichni rekreanti jsou pryč a míříme poloprázdným vlakem do Abakanu. Krajina se změnila, venku pláně a holé kopečky, pravé ruské dřevěnice,

Úterý 26.7.2005

Je 9:30 a pod mrakem. /Vsuvka od Jíti: V Abakanu je jediná možnost, kde můžu vyřešit zdravotní potíže protože to je čím dál horší – bolí mě břicho a strašně krvácím. Pomocí jedné místní paní nacházíme nemocnici, poradí co a jak. Hned při vstupu platíme 140R a musím si koupit vše pro vyšetření (gázu, rukavice, přehoz ...je to taková soupravička v pytlíku). Doktorka je velmi milá, dokonce mě berou dřív. Jěště musím na ultrazvuk, pak zas do ordinace - to si to užívám. Z nálezu nemám vůbec radost, ale to už si nechám na doma. Hlavně že mi teď pomůžou prášky. Žasnu jak jsou levné (39R) u nás by stály 10x víc. Takže teď co to píšu je mi mnohem líp, cítím se zas jak člověk./ Doktorka  se nás ptala jak s pojštěním. Máme od Kooperativy s nějakou mezinárodně uznávanou asistenční službou. Ale bylo by to tak složité někam volat a zjišťovat, že asi ultrazvuk a vyšetření radši napsali na někoho jinýho. Stálo nás to jen vstup, jednorázový potřeby k vyšetření plus léky – od všeho berem účtenky (Kooperativa proplatila). Procházíme se po Abakanu – hlavním městě Chakázie. Je to tu sympatické, převažuje šikmooké obyvatelstvo, asijské speciality, mírné ceny. Párek v těstě na tyčce jako nanuk 12R, vyhlášené místní pivo (točený za 10R). Spousta asijských občerstvení v centru s exotickými jídli, lapša, golubci, pyrohy, bliny a samozřejmě kvas za 7R půllitr (v Novosibirsku 15) Kiosky s 20 druhy zmrzliny od 5 – 20R. Supr sámoška kousek od nemocnice se sušeným masem jako chipsama, mnoho druhů čaje a piv, arménská a gruzínská vína (ty levný nebyly). Na trhu objevujem odd. „outdoor“ - stany, spacáky, levné plyn. vařiče, LED čelovky (…a taky moskytiéra s kloboučkem za 20R!!! – v Čechách 200Kč?!?).  Autobus do Kyzylu jezdí 3x denně od vlakáče. Stál 320Rr + 45R za ranec/os.. Do Kyzylu to je 400 km přes hory, polední bus je plný jedeme večer v 7. Až dodatečně se dovídáme že za stejnou cenu lze před vlakáčem odchytit maršrutku kerá jezdí za stejný prachy o hodně rychlejc než bus. Určitě to chce jet za světla – Chrbet Ergaki (oblíbená oblast vysokohorského turizmu) který se překonává je prý supr. V květnu zde byla nehoda – bus se překotil – asi dvacet mrtvých.

Středa 27.7.

Bus nás vyplivuje ve 4:30 u Jeniseje. Jízda byla nekonečná, zatuchlej bus, všude prach. Je dusno, snažíme se dospat na břehu ale začíná mrholit, tak balíme a jdem po nábřeží až k pomníku střed Asie. Počasí se zlepšuje, podle vody kolonádují anebo běhají místňáci. Ujímají se nás místní babky. Jdu s nima na nákup do nejbližšího krámu. Jedna z nich vypráví, jak Zarja (loď co jezdí do Toora-Chem) překonávala peřeje - všichni vystoupili Zarja přeskákala a oni do ní zas naskákali. Básní o jezeře Azas. Už máme ujednáno, že u nich můžeme nechat rance a prohlídnout si město. Pak scháním lístky na Zarju, ale narazíme na veselého tuvince Ajtina je mu asi 17 a říká že Zarja nejezdí protože se polámala, ale že do T-Ch lze dojet mašinou (240 km cesta jen pro Uraly a Zily) vzal by nás tam za 7000R s celým servisem a odvozem zpět - maj terénního Uazika. Na to nemáme. Nakonec nás berou Ladou za 200R aspoň na odbočku do údolí směr Toora-Chem. Stojí tam jurta jejich příbuzných. Jeli jsme asi 70km po asfaltě podle Malého Jeniseje skoro stepní krajinou. Hned po výsadku začíná pršet tak se schováváme v jurtě. Pijem kumis (kyselou žínčicu), čaj se solí a mlékem s tím že až se zlepší počasí budeme stopovat náklaďáky. Jsou tu lovci (chlapi z měst na dovolené). Jeden z nich Arijan mě nechá střelit z lovecký pušky - kolovnice ráže 9mm. Pak jdu s dalším lovit lipany ale chytli jsme na mušku jen prcka 10cm. Pak v táboře pečou lápše (jako u nás langoše ale se sodou). Je jich obrovská kupa. Společně je jíme a odcházíme na lov. Šplháme po kopcích. Jsou většinou holé po požárech, roste tu plané konopí. Po dešti je dusno, pot z nás leje. Vždy 3 nahánějí a 4 číhaj s flintama. Na jedný naháňce dostávám i já pušku a číhám, ale nic nejde. Při poslední akci (už skoro za tmy) vyběhne kozel (horská koza), střelec pode mnou pálí a kozlík běží na mě. Vztyčuju se ale střelec míří tak padám k zemi – výstřel a zvíře prchá nezraněno, já taky. Vracíme se za tmy. Mezitím přijelo další auto s částí rodiny. Tábor je plný a tak taktně opouštíme nabízené postele a steleme si na medvědí kůži (trofej od bratra Víti - majitele jurty). Při rozhovorech všichni opěvují krásu Todži, Azasu. Víťa zná Aržan (lázně Čojgan) a podrobně líčí tamní prameny. Tak asi nemůže být tak nereálné tam dojít. Tvrdí, že v T-CH lze sehnat lidi co nás tam doprovodí s koňmi. Jdeme spát asi ve 22:20. Ráno snídáme studené lápše s vareňjem ze sibiřských jablíček, které jsme dostali na cestu s bochníkem chleba od Ajtina. Ležíme u cesty celý den. Je hic, odpoledne bouřka, ale nic - nikdo z projetých 6 aut do T-CH nejede, docela deprese. Neradi se vracíme k jurtě a znovu tam vytrapujeme přes noc.

Pátek 29.7.2005

Ráno zkouším lovit ryby a pak opouštíme jurtu a poponášíme naše rance vzhůru údolím. Táhnu 2 chleby – 1 z Kyzylu a druhý z jurty – dárek na cestu. Mám ranec asi 20kg a Jíťa 15 a jsme líní jak vandráci v červenci. Jdeme do 12:30. Jsme u chajdy kus od cesty, chceme vodu. Jako obvykle ji bereme z potoka a vyzáblý děda nás zve na čaj. Hlídá 5ti letého vnuka – malého Čingischána ve slipech a v obřích gumákách. Tahá na špagátě traktor stlučený z kousku trámu, máchá se v potoce a trápí 3 krásný štěňátka. Děda spravuje budík. Chajda je hodně chudá, žádný ozdoby jen 4 postele a kamna uprostřed, ale čisto. Pak jdem dál na křižovatku. Poprchává, schováváme se v nějaké bývalé strážní budce, takovej ajnclik. Popocházíme ještě k další jurtě a jdeme se ptát na vodu (záminka k návštěvě). Jsme pozváni na čaj, mlíko, lepjošky s rozemletým divokým rybízem, cukrem a smetanou. V jurtě je asi 6 dětí od 0,5 – 12let a hroznejch much. Jsou tu 4 postele a ostatní spí na kobercích na zemi. Dovídáme se, že mašina jezdí večer a těch 100km stojí 700R. Přemisťujeme se zpět k cestě, stopujeme gruzaviky ale jezdí jen do zlatých dolů kdesi výše v údolí. V deset stavíme stan a v 00:00 nás budí světla a prořítí se Zil (určtě ten do T-CH). Zaspali jsme a tak ráno vstáváme do deprese.

 

Sobota 30.7.2005

Popocházíme dál údolím kolem ranče kde se tuvinský kovboj stará o 12 koní a pak asi za 10min stopnem gazík s rodinkou a američankou, která zde učí AJ a dokonce učila i v Praze. Jedou na jágody (divoký rybíz). Vezou nás asi 8km po strašný cestě blátem a jámama. Pak docházíme asi 2km k mostu. Začíná bouřka sedíme v pláštěnkách a pak přijížděj náklaďáky (do zlatých dolů). Občerstvují se zde. Voda pitná jako obvykle z potoka. Maj plný korby tak musíme dál pěšky. U mostu taky ještě potkáváme 3 kluky V dešti vyrazili z ubytovny  zlatých dolů lovit cháriusy (lipany). Jdou v keckách blátem 15km dolů a pak za večer půjdou zpět (pěkná sobotní rekreace). Cestou taky potkáváme motorku s obyvateli tajgy. Jsou 40km od asfaltu a domů to mají ještě 30. Taťka s mamkou a dvěmi dětmi. Jedno na nádrži, druhý na nosiči. Když nechápu jak to mohou projet, pokrčí rameny a „vot tajga“. Spíme u dalšího mostu, vaříme v kotliku pohanku s cibulkou. Jíťa jde spát já hlídám u ohně mašiny. Už v 23:00 něco jede. Stopuju a je to on!!! Po 3 dnech skáčem do bednobusu. Je zde narváno a jedem do T-CH. Sedím skrčenej na baťohu téměř bez opory. Jíťa je aspoň opřená o stěnu. Cesta je strašná, nedá se to popsat - musí se to zažít. Jíťa to přirovnává k plavbě po rozbouřeným oceánu a srážkám s velrybami. Když má být opravdu něco krutého, řidič výstražně zatroubí, aby se pasažéři něčeho dobře chytli. Takhle jedeme 9 hodin s 2 hodinovou přestávkou pro řidiče asi mezi druhou a čtvrtou ranní na horském sedle (ty překonáváme 3). Odpočinek se děje u „přepřahací stanice dostavníků“ – dřevěná chajda svítí se petrolejkou, čaj za 4R boršč za 24.

Neděle 31.7.2005

V 8:00 jsme u Jeniseje. Sedí tu ušmudlaní rybáři u ohně a stojí 3 loďky s motorem. T-CH je 1:30hod po proudu. Cesta pro Zil vede dál jen v zimě. Platíme každý 500R za auto a nakládáme se do loděk. Plavba je zážitek, cena taky – dalších  200R za osobu. Je 10:30 - jsme v T-CH. Jdeme do centra přes most - rameno Jeniseje, přístav je na ostrově. Je tu také bzučící dýzlagregát (elektrárna) a 2 benzínky). Benzín zde za 18R (jinde za 15). Jak to sem dostávají je záhadou asi nějakým ropovodem. Kupujem pivo 1,5l (50R) a syntetický obří jabko (1kg za 50R). Zde na Sibiři je 2x dráž než jinde v Rusku. K jezeru Azas se nám nechce, je to 20km a hic. Koupeme se u mostu celej den, postupně nás otravuje nějaká tetka a pak opilci, všichni chtějí děngy „daj stovku“ jsme z nich dost vyšinutí a večer máme strach zde spát. Ve 22:00 jdem jinam k Jeniseji aby o nás nevěděli. U krámku se ještě seznamujem s místní ředitelkou zeměkoule (asi ji patří krám). Poroučí nám kafe zdarma a dává info, že zítra nás vezme v 10:00 na letiště neb poletí letadlo do Chamsary (Čazilaru) a stojí to asi 300R pro domorodce a 1300R pro cizí. Prej to usmlouváme na letišti.

Pondělí 1.8.2005

Děláme čaj a v 10:00 jsme u krámu. Vše klape (zde neuvěřitelné), jedeme Uazem na letiště do v Soldamu (3km od T-CH). Je tu čilej provoz. Letadlo z Kyzylu. Pak někam do Yerbanu, pak do Kyzylu a teprve v 15:00 z Kyzylu do Chamsary. Naše ochranitelka nám vyjednává audienci u vedoucí kasy. Ta od nás bere po 500R a jdem přednostně do letadla. Je tu parta vodníků z Kyzylu. Pojedou po Chamsaře a Jeniseji na katamaranech domů. Let z Kyzylu do Chamsary je stál 4000R na osobu (asi 350km). Z T-CH do Chamsary je to necelých 100km. Letíme nad Todžou - nádhera. Co znám z mapy je teď v reálu a vše odpovídá mapě a mým představám. Jezero Olbuk, Azas, Nojan Chol, Chamsara. Přistáváme po 30min. na návsi přímo mezi baráky. Pár chalup, zavřenej magazín, všichni chlapi pod vplivem. Mám pár jmen z letiště v T-CH od lidí s kerejma jsme tam čekali. Dopis od Ing. z Kyzylu pro jeho bratra ať s o nás postará a sveze nás proti proudu (dá se prý až 40km) k nějakým vodopádům. Další dopis od náhodné paní z letiště a od naší opatrovatelky z T-CH pro starostku Chamsary (ta však bydlí 10km mimo, ve vsi je jen její sestra). Zabírá adresa od náhodné paní, bratr od Ing. je alkáč neschopný čehokoliv jako všichni zde. Ti lidé z dopisu jsou rusové - místní mafiáni. Vlastní jediné auto (UAZ) a hvězdochod (pásový auto co projede tajgou), asi i magazín. Nabízím jim 40USD za svezení proti proudu a přespání. Nad mapou s pánem upřesňujeme kam pojedeme a zjišťuju, že nejvýhodnější to je jen k ústí řeky Čiriktěr (20km), né až k vodopádům, protože pak by nebyla cesta podle Sorugu. Na nocleh nám dávají malou útulnou izbušku. No ale 40US se nám zdá moc. Necháváme zde rance (předtím ještě dostáváme 2 pečený studený chariuse s oblohou), Jíťa dává paní své kecky páč je nechce dál vláčet a prudí, že za tak málo po řece dáme 1000Kč. Doláče mám ještě v kapse tak jdeme zjišťovat zda nelze levněji. Už u letadla bylo zajímavé sledovat obchod s benzínem. Benzín tu prostě není a kdo ho má je král. Domorodci mění belíky cháriusů za PET flašky s benzínem. Obchod organizovali rovnou piloti a ještě pak podojili letadlo. Celej let taky byl cejtit benzín z různých netěsnících butilek. Všichni maj čluny s motorem ale nemaj PHM. Takže by nás odvezli po řece jestli máme benzín. Jeden by nás odvezl i Uazem – souběžně s Chamsarou jde traktorová cesta tajgou – ale nemá benzín. Druhej benzín má i loďku a chce za odvoz 3000R. Nabízím 300R. Ťuká si na čelo a tvrdí, že k Čiriktěru spotřebuje 20l. Já mu říkám že spíš 2l a že nejsme američani ani chodící banky a že když let 100km stál 1000R nemůže stát loďka 20km 3000R. Mávne rukou a jde pryč. Na Sibiři prý je 3000R jako jinde 300R. Jsme z toho dost hotový. Ujímá se nás ale jeden z bratrů od alkoholika (bratra Ing. z Kyzylu). Je taky na šrot ale tvrdí, že sežene beňál a odveze nás tam zadarmo „patamu čto my jevo druzjá“. Sedíme s jeho famíliej v kroužku kolem vodky a naléháme že musíme jet hned protože je 18:30 a brzo bude tma (stmívá se zde v 21.30), cesta prý trvá hodinu. Jdem s ním k loďce. Cestou se ještě pohádá s dědkem co chtěl 3000R. Pak tam běhá po dvorku u baráku nad řekou a ždíme z baby butylky s benzínem. Jeho parťák připravuje motor a nádrž. Pak zas nemaj olej a bidlujem kousek po proudu k dalšímu baráku – další petky s PHM a olej. Konečně jedem. Je 19:30. Cestou ještě stavíme pro další beňál u srubu jakéhosi leschozjastva – jejich kámoš nám dává asi 5l modrýho kerosinu podojenýho z vrtulníku. Proud v Chamsaře je kolosální (to by byla vodačina). Jednou vypínáme motor páč ňák nefunguje chlazení a jen taktak přistáváme s bidlama na břehu. Pak to zas nejde nahodit, nervy, neradi bychom zpět do Chamsary – ani jsme se loupežníky co chtěli 40USD nerozloučili – vzali jsme jim roha. Motor po 15min naskakuje řeka je veliká a proud opravdu silný. Už se nedivím že všichni prudili že 300R je málo. Za těch 20km to 10l určitě sežere. Rvem to furt na plný výkon. Sajdam – náš dobrodinec (toho času zcela namol) nás chce vyhodit u ústí Čiriktěvu – je zde ostrov s izbuškou. Nepochopil že chcem jít dál a né nocovat na ostrově odkud se lze dostat leda přeplaváním. Popojíždíme tedy o 100m níž ke břehu a uznale jim dávám 20 dolarů místo slíbených 10. Maj radost a prohlížej si doláče. Nechtěj věřit, že to je skoro 600R. Oni je snad viděj prvně v životě a já myslel, že to je zde druhý platidlo. Rychle se loučíme a mokrem (muselo tady lejt) prcháme k traktorové cestě (trasu nám popsal Rus – mafián z Chamsary) je to 2km. Cesta zde - koleje v trávě, močáe, tajze. Je tma, 22:00, za 6km má být izbuška. Zázrakem k ní ve 23:40 dorážíme. I teď v noci žerou komáři, chajda je vysvobození. 2 palandy zásoby mouky, cukru, těstovin, čaje, petrolejka. Co víc si můžeme přát. Schazujeme urousaný hadry a promočený boty. Dělám čaj a padáme na pryčny.

Úterý 2.8.2005

Ráno vstáváme v 7:00 a v 8:45 jdem. Hrkáme děckejma hrkátkama proti medvědům aby nás slyšeli a utekli, komáři žerou strašně. Bereme si moskytiéry a rukavice. Je vlhko všechno mokrý, ale dělá se hic. Musíme jít v bundách proti komárům a o to víc se potíme a o to víc se jich kolem nás rojí. Když odpočíváme musíme se furt plácát, probodnou gatě jako nic. Ve 13:00 dorážíme k další chatičce strašně hladový. Děláme čínský nudle a do 15:00 se válíme, pak ještě do 16:00 neb nás obchází bouřka a leje. Jsme 1200m nad mořem a je hodně přes 20 stupňů. Komárů je po dešti ještě víc -  apokalypsa. Když se zastavíme tak nás obalej. Nevzali jsme si sápochy (gumáky od atombordelu) a boty co byly skoro suchý jsou zas na kaši. Poslední 2 hodiny jdem už jen silou vůle a konečně je brod přes potok a 2-3km za ním řeka Sorug a na druhé straně velká chajda. Je 20:00 a most co je v mapě neexistuje. Řeka je široká 35m a hluboká asi 1,5 m. jsem úplně hotovej a jediný co mě zajimá je jak se dostat k chajdě. Leží tu naštěstí loď, tak bidlujem. Po různých komplikacích se dostáváme na druhou stranu – proud nás sice strhává asi 100m ale šťastně přistáváme. Chajda je velká s příslušenstvím - udírna ryb, sauna, kůlna, suchý hajzly ale je otevřená pouze veranda s pryčnou, stolkem, kamínka, zbytek zamčenej. Je 21:00. Ještě se koupem, dělám brkaši s houbama co cestou Jíťa sbírala (v houbách se zde člověk doslova brodí) a špekem. Jiťa spí na pryčně já na podlaze. Je vedro a bzučí tu komáři (jak se sem ty bestie dostali?!?). Moc toho nenaspíme.

Středa 3.8.2005

Budíček v 7:00. Je úplně jasno a chladno. Jsme rozlámaný, dáme si zde den odpočinku. Jíťa má jako obvykle puchejře snad na všech prstech, já nikde /Vsuvka od Jíti: To je jasný hrubián má hrubou kůži. Po včerejším incidentu u loďky jsem se sním chtěla okamžitě rozvést, ale uprostřed tajgy noc na spadnutí, chatka na druhém břehu to právě nešlo. Chůze půlnoční tajgou - nevíte kde jste a jak vypadá místo kam chcete dojít. Všude kolem tajemné zvuky a půlmetrový vousy lišejníku. Svírá se mi žaludek a zátěž nezátěž nejednou jdu jak o závod bez odpočinku. Po 2hod. letu tajgou vidíme nasekané dříví a po pár metrech se rýsuje střecha... A zase k Sorugu: Supr počasí, válíme se před chatkou, jdu se vykoupat, vyprat fusekle (smrděj jak rasův pytel) sušíme totálně mokrý pohory, střídavě se koupem a opalujem. Není tu tak vlhko, komáři skoro nežerou. Pája jde konečně nahodit udici. Několik roků mi slibuje pstruhy a vždy se opíkaj buřty ale tentokrát konečně uspěl. 3 cháriusy a jeden obří lenok (40cm). Očistím je okmínuju a solím. Roztopíme velkou rouru co tady mají místní rybáři. Do starýho lavoru natrháme rmen a vrbovku a dáme ryby. Poprvé v životě jsem se přejedla ryb tak že si musím jít lehnout a pak znovu koupání, válení, chytání ryb. V dálce se rýsují hory které připomínají Sněžku se Studnou. Jsou vidět zbytky sněhu. Užíváme si, nevíme co nás čeká zítra, cesta zde totiž končí. Dál by měla vést jen jakási pěšina. Zítra musíme brzy vstávat, znovu se přeplavit./ Odpoledne tahám loďku proti proudu aby byla připravená na ráno. Asi v 16:00 jdu zas na ryby. Je hic, ale berou. Nejdřív malej chárius, pak větší a pak mě nějaká velryba utrhla vlasec i se třpytkou. Navíjím silnější a tahám rybku 25cm a pak velrybu 40cm né charius ale asi prej lenok. Když z něj morduju třpytku vyplivne na mě 8cm rybku. Tak zase roztápíme rouru – udírnu a znova pečeme. Už je asi 19:00 a začínaj žrát komáři. Zkoušel jsem GPS ale dopadl jsem jak v T-CH nět družic. Celej den dobíjím baterky solární dobíječkou. Vydržely bez nabytí 11 dní (2400 mAh) – slušnej výkon. Ve foťáku už zbývá jen 50 obr a nemůžu najít druhou kartu, naštěstí máme klasiku MJU2 a 3 filmy. Jdem brzo spát nebo nás ty bestie sežerou. Včera jsme ušli asi 26km před tím v noci asi 7km a zítra by to mělo být kolem 20 a zase izbuška.

Čtvrtek 4.8.2005

Vstáme v 6. Je krásně, chladno. Po čaji skáčeme do loďky a bravurně bidlujem na druhou stranu. Ještě loďku vytáhnout na břeh a otočit. Ve dvou dřina. Je v ní voda a je kovová – docela těžká. V Sapochách překonáváme mokřad. U lesa odbočujeme nalevo do údolí řeky Sorug. Koleje od hvězdochodu se za chvíli ztrácí. Lezem bez ladu a skladu mechem lesem. Stezka žádná, všude vlhko. Snažíme se držet na terasách nad řekou a né se brodit vedle ní. Občas narazíme na zvířecí stezky a opět je ztrácíme v propadjícím se mechu - je to fuška. Občas je stezka zřetelnější a kde není les ale suchá lišejníková planina cesta rychle utíká. Jsou to stezky od jelenů soudě podle kopyt. Koně zde nešli.  Takhle to trvá do 12:00 a brod (podle mapy) v nedohlednu. Jsme dost daleko a vysoko od řeky. Údolí je široké a tak se snažíme dostat blíž k řece a najít brod. Před námi se rozprostírá obrovská mokrá pánev, řeku nevidno. Je vedro k zbláznění a gnus útočí. Obcházíme pláň ale jde to špatně. Lezem na terasu a odtud konečně objevujem meandrující Sorug. Jdem na spodním konci pánve zde se řeka svírá mezi kopečky a tvoří slušnou asi 3m vysokou peřej – vodopád se skalnatým ostrůvkem. Asi ve 13:00 padáme na břeh, koupem se, jíme a jdu prozkoumat brod. Vezmem to přes ten skalnatý ostrov uprostřed po navalenejch kládách nad řvoucím vodopádem. Pak slezem po skalce dolů a břebrodíme druhé rameno. Vypadá to velmi strašidelně. Jíťa nechce ale když tam nespadnem je to bezpečný. Dopadlo to dobře. Šplháme na druhé straně na terasu, vše zarostlé kustárniky a přes další „lagunu“ (plochý dno kolem řeky) brdíme na další terasu. Ta nás zavede blbě nad řeku a musíme se vracet a obloukem obejít další obrovskou lagunu po terase která tvoří nekonečně dlouhý oblouk. To nám zabere asi hodinu a přitom vpřed se nedostáváme ani o metr. Musíme si na to dát pozor a obcházet to ve velké vzdálenosti od řeky. Občas se objeví stezka. Myslíme si že to je ta z mapy, ale vždy se jedná o jelení stezku znatelnou v lese a na suchu a ztrácející se v pánvích s mokřady. Navíc ji neustále lemují obrovský jámy vyhrabaný medvědy. Máme strach že za každým vývratem má brloh a chrastíme hrkátky o 106. Snažíme se dojít k Nižnému Ozeru, kde je malovaná izbuška. Jsme zmoženi vedrem, gnusem a močály. Docházíme tam ve 21:30. Ózero leží v močále, kustárnicích, izbuška nikde. Marně ji hodinu hledám. Úsek asi 3km před jezerem byl optimističtější neb se u stezky objeví záseky – lizy i když značně zarostlé ve dřevě ale některý možná obnovený vloni. Navíc na některých úsecích jsou vyřezané padlé stromy (ale taky asi před pěti lety). 2x narážíme na zavěšený rezavý pasti - železa. Jednou najdem papírek od bonbonů což nám taky zvedne náladu. Za jezerem stoupáme vysoko nad Sorug a po asi 1km již ve tmě nacházíme plošinku pro stan a vedle teče potůček. Děláme oheň, vaříme čaj a kaši. Je 22:00, jdem spát, medvěd dnes nepřijde! Jíťa má strašný strach. Takže dnes asi 25km od 7:00 do 21:30hod..

Pátek 8.8.2005 

Vstáváme v 6:00. V 7:00 jdem po stezce a přes mokrou pánev k Vyšnému ózeru – též v bažinách, ale na listnatém ostrůvku nad břehem je zbytek tábořiště – plošinka z prken špalky a ohniště se závěsem na kotle. Je 9:30 tak tu snídáme oddychujeme a myslíme si že se stezka bude zlepšovat. Opak je pravdou! Ztrácí se v nekonečné bažinaté pláni kterou přecházíme asi 3h než se dostaneme za sedýlko k jezeru Elik-Chol. Dále zas většinou bažinou bez stezky. Je strašnej hic a bezvětří. Náš pohyb se už dávno zmenšil na 1,5-2 km v hod. – je to velká námaha zvedat nohy ze zatopených děr na trsy trav propadat se do mokra a prodírat se kustárniky. Představa že dnes dojdeme k minerálnímu prameni co je v mapě, odkud chceme stoupat na hřeben a do sedla se rozplynula. Motáme se do 17:00 a na břehu řeky uprostřed stezky objevujem ohniště. Padáme na zem, gnus kouše strašnou silou. Koupeme se, mažem repelentama, děláme oheň a kouř ty bestie trochu zahání. Ušli jsme asi jen 13km.

Sobota 6.8.2005

Jdem opět od 7:00. Hned po 200m stezku ztrácíme a to definitivně. Nejde to ani po bažinaté pláni ani lesem, kde jsou jen vývraty, medvědí jámy, nekonečné muldy nahoru a dolu. Jíťa se dává do breku ale jediný co se dá dělat je trmácet se vpřed. K prameni to je jen 4km ale nepřekonatelných. U jednoho brodu se rozhodujem vystoupat na hřeben abychom se zbavili komárů, močálů a vývratů. Pomalu stoupáme podle řvoucí bystřiny v kaňonu. Sláva – občas se objevují lizy - kdysi tu skutečně vedla stezka co je v mapě. Za 2h se dostáváme nad hranici lesa na kustárniky mezi kýchavice. Je zde mokro a gnus, obří hovada. Ale aspoň né vývraty a konečně impozantní výhledy na okolní hory. Docházíme k náhornímu jezeru (samozřejmě též v mokřadech a to jsme 1900m vysoko). Žene se bouře a tak stavíme stan na suchém místečku. Asi 2h čekáme co bude. Šlo to jen kolem a tak v 17:00 pokračujem směr sedlo – asi 5km travers. Je zde stezka a připojuje se další vybitá koňskými kopyty. Huráááá !!! Je tu všude mokro ale jde se líp. Chvíli traverzujem a pak stoupáme. V 19:20 jsme v sedle 2053m. I zde je gnus a moc nefouká. Kolem hory 2500m, zbytky sněhu ale teplo. Je zde budhistické ova a hned vedle docela čerstvé medvědí hovno. Co tu ksakru ten medvěd dělá? Má dole v tajze žrát jágody. To zas Jíťa neusne. Mě z toho taky není nejlíp. Olamujem suchý klacky z jediných dvou stromků nad námi na stráni. Jíťa trhá ještě čerstvý kustárniky. Děláme ohník (medvěd přece nerad spáleniště). Loďák s jídlem dáváme do kamenné mohyly ova. Přikryjeme kotlíkem aby případný vetřelec udělal kravál a vzbudil nás. Nespíme.

Neděle 7.8.2005

V 6:00 jsme na nohách. cesta dolů po suti je nekonečná. Místo odhadovaných 2h jdem na dno údolí 4h a to v sápochách. Všude bláto, vedou nás koňská kopyta. V 10:00 jsme u soutoku jíme a ležíme a pak jdem posledních 5km do Čojganu. Zatáhlo se. Všude mokro, bláto a klikyháky cestičky jak se koně vyhýbali padlým stromům. Jako obvykle melem z posledního jen s vidinou cíle. Asi 2km nás v protisměru děsí docela čerstvý stopy medvěda. Kus cesty vede přímo rozvodněnými rameny potoka a stezku je pak třeba znovu hledat. Bez sápochů by to nešlo. Při jednom brodění si do nich nabírám a 2km do cíle jdu v čvachtákách. Začíná mžít a konečně poslední brod. Čojgan!!! Je 12:00. Na travertinovém návrší usazenin z minerálních pramenů je tábor burjatských a ruských rekreantů – lázeňských hostů. Mají zde stany, igelitový přístřešky nad lavicemi a je zde i izbuška s kamny a palandou pro 8 lidí. Hned stavíme stan. Skrz lesík je další poljana s istóčnikami (prameny) krytými izbuškami – lázeňské centrum a další tábořiště turistů.  Dělám průzkum terénu. Seznamuji se s lidmi z Kyjeva a němcem z Berlína. Umí trochu rusky páč několik let jezdí jen na východ. Objevuju kouzelná místa s prameny a děkovnými dřevěnými cedulkami, soškami a mnoha dary bohům (foťák, plnej talíř peněz i papírové bankovky 50R). Němec tu je sám. Jeho grupa vodáků šla přes pěrevaly sjíždět nějakou zastrčenou řeku. Jsou tu teplé radonové prameny. Některé v kterých má být člověk jen 5 minut a pak slabší kde můžeš být 15 min. Dále v lese jsou chladné prameny – mléčná lázeň věčnosti a 15m vedle světlejší lázeň věčné mladosti (zvláště vhodné pro mužskou potenci - stát ve vodě po pás asi 5min, ale nějak se to neprojevilo). Vracím se do tábora burjatů a Jíťa je už s nima pod stříškou a skvělá teplá polévka. Paní co zde sedí je Valentyna z vesnice někde od Mondy a pán je Valentýn z Krasnojarska. Cpou nás polívkou a chlebem s máslem (domácím mňam), kafe, čaj bonbony, jsme v 7. nebi. Povídáme odkud kam a pak se jdem máchat do radonu. Nejdřív se jde do báně – umývárny kam je svedena teplá vody za pramenů žlábkem v travertinu a dřevěným korytem a pak do silného radonu a slabšího radonu. Prej to je dobrý na boláky  a těch máme dost. Škoda jen že leje. Pak nás zve nějakej pán z Ulan Ude (právě přijel na tejden s 2 syny a ukrutnou horou žrádla) na jídlo a čaj. Přes sedlo jim to převážej burjati s koňma za 300R. Pod sedlo to z Orliku proti proudu řeky Senca přivážej Uraly nebo Zily prej za cenu 10000R za jízdu – je to 80km. Naši hostitelé V+V jsou zde taky s ukrutnýma zásobama dobrot a nádobí. Jen domácího másla mají asi 1kg. Všichni tu žijou jak velká rodina, společně si vaří a my se taky přidáváme. Pomáháme s ohněm a nádobím. Večer jdem ještě s V+V na exkurzi po pramenech a Valentyna pak vaří šči – zeleninový vývar s bramborama, zelím, těstovinama - obrovský kotel asi 6l. Mají přijít jejich přátelé co vyrazili ráno do hor k jezerům. Počasí je špatné a oni se nevracejí. Mají o ně strach. Spát jdem asi ve 23:00, leje a je bouře, ve stanu vlhko.

Pondělí 8.8.2005

Probouzíme se do šedé oblohy až v 9:00. Kluci z hor se nevrátili. 3 z nich pak přijdou až v 11.00 a posledního jde Žora (zdejší průvodce) hledat na koni. Přiváží ho až ve 3 odpo. Je úplně grogy má obrovsky opuchlý modrý nohy jako konve a horečku. Ředitel školy z Orliku ho dává do radonový lázně prohřát a pak teprve vede do tábora  (je to ten z mafyho stránek co vodí turisty na trase Orlik - Chamsara s koňmi. Ale chodí po hřebenu. Říká, že údolím Sorugu choděj jen medvědi a jeleni.). Ráno je taky uragán údolím vzhůru a boří většinu stanů a přístřešků. Přes den je chvíli slota, chvíli vykukuje slunce. Ani tady GPS nechytá signál. Kromě pramenů jsou zde také plynové jamy s deklem. Před týdnem se zde udusili dva burjati. Inhalovali příliš dlouho. Jeden plyn je na ženské nemoce. Stačí se jen posadit na plynovou jámu. Znovu se koupeme v radonu a v lázni mladosti a věčnosti. Na lačno jsme taky obešli všechny léčivý pitný prameny (je jich minim. 10 na všechno co si vzpomenete). Hned po obědě nás další rekreanti zvou na skopový vývar a salát. Nedá se odmítnout. Skopce zmrazili a přivezli z domova 800km kdesi od Bajkalu. Všude se krájí maso. Pak pomáhám stavět přístřešky rozvalené od uragánu. Zase leje. Postupně se známe se všemi a všem musíme vyprávět odkud kam, kdo a co děláme a všichni obdivně mručí nad naší poutí tajgou. Moc se tam nechodí. Přicházejí další grupy turistů z Irkutska, Novosibirska a nejvíc nás dostala paní s pánem odněkud z Uralu které je asi 55 a z Chamsary do Čojganu šla 2x. V r.74 po hřebeni a v roce 86 údolím. Valentyna vaří plov. V obrovský litinový wok pánvi má asi 0,5l oleje, hroudu másla, horu cibule a hromadu skopovýho. Když se to opeče nastaví to vodou dá česnek, rýži a dusí to.

Je to strašně dobrý neb rýže se upekla a když pak s Jíťou mejeme kotle ještě se přežeru škrabánkama,. Po večeři přichází kluk s holkou odněkud z Irkutské oblasti. Jdou na Pik topografů - celá grupa. On je ředitel nějakýho sovchozu. Jdem spát přežraný asi v 22:00 ale grupa odvedle taky dělá plov. O půlnoci nás tahají ze stanu a zase žerem a povídáme asi do 1:00. Ještě se dorážíme medem a bonbonama a čajem. Jen nevím jestli se takhle přežranej dožiju rána.

Úterý 9.8.2005

Vstáváme v 8:00. Balíme. Celou noc lilo, všude se válej mlhy. Žora dělá čaj, tak ještě snídáme jejich chleba s tím výborným máslem. V 10 se se všemi loučíme a jdem do sedla Čojgan Daban 1930m. Lezem tam 1h30min. Sedlo je ploché s jezerem. Následuje sestup do doliny řeky Senca. Za 3h jsme u izbušek kde burjati čekaj turisty a vozí koňmi materiál přes sedlo. Baťohy už zase ztěžkly, nohy jako konve, sotva se potácíme, místy bláto. V 17:30 se domotáme k izbušce s palandou. Vaříme a už ve 20:00 jsme na palandách. V tom ťuk ťuk – ve dveřích turista. Je sám  a je to amík o němž vyprávěli v Čojganu. Je s kolem, vrací se do Irkutska. Umí rusky neb se učil rok na Irkutské univerzitě za 1000 USD (celkem) a 1400R (měsíčně) za pronájem. Už se tu motá 14 dní. Byl 8 let v armádě – pilot vrtulníku. Sloužil v Afgánistánu a naposled v Iráku. Pak 3roky v Německu jako civil. Cestoval po střední Asii a teď po Rusku. Jídlo má od burjatů – pytel lápší (nudle) a olej, sušený mlíko. Je mu 31 jmenuje se Dejv. Co nevidět se vrátí do USA a usadí se (říkal že hledá manželku - třeba burjatku). Ráno je nevlídno a rozhodujeme se sedět v boudě a čekat na mašinu. Večer totiž jeli dvě nahoru a máme slíbeno že nás tu seberou. No ale v 11:00 Dejv odjíždí a my jdem ve 12:00 taky neb je zde chladno. Asi po půl hodině nás nabírá Zil. Jede prázdnej a tak se vejdem do kabiny. Jedou dva chasníci a chtěj 500R za oba pak se spokojej se 450. Cesta je strašná - asi jako do T-CH. Jedeme rychlostí okolo 10km neuvěřitelným terénem. 80km trvá od 13:00 do 21:00. Cestou bereme Dejva – přes brody by to měl těžký. Je vysoký stav vody. Vůbec to neutíká, tlustej burjat furt něco žvaní a poplácává mě a hlavně Jíťu po zádech – je zde těsno. Jíťa má šaltrpáku mezi nohama a to je furt jedna, dvě, redukce, přední náhon, ruční brzda z kopce a dokola. Projíždíme okolo odbočky na doliny Chojto-Gol, kde asi po 4km je též aržan (lázně) a ke své lítosti se až od moskvičů co nás vezli z Orliku  dozvídáme že z bazénkem s teplou vodou a hospodou s pirohy. Jaká škoda, mohli jsme se tam den válet. Počasí nestojí za nic, každou chvíli leje. Ve 21:00 nás vyhazujou před Orlikem na břehu Oky. Krásné tábořiště - pár borovic, modříny, rovina, píseček travička, žádní komáři. Je tu parta turistů - vodáci z Litvy. Stavíme stan, celou noc leje, Jíťa se v noci třese a vůbec nespí. Ráno ve stanu docela potopa. Prosakuje podlážka čico.  Vaříme čaj. Litevci si už navařili. Maj to skvěle zorganizované, 3 plochý butilky s vodou (asi po 5l) v jedné čaj v druhý kaše nebo tak v třetí voda na nádobí. Vždy dva lidi vařej jeden den pro ostatní. Jedou do Chojto-Golu kde bude základna. Pak půjdou okruh přes dolinu vulkánů a nějaká sedla a zpět se splaví po Senci na katamaranech do Oky. Chtěli do doliny řeky Tisa ale kvůli velké vodě se nejde dostat ani kousek mašinou, tak to vzdali. Čekají na auto do hor a společně ladíme GPS. Až teď, když ji nepotřebuju chytá signál. Je to tak, že když se vypnutá posunula 6000km hledá nejdřív původní pozici místa, kde byla naposled a pak zvětšuje okruh. To zabere asi 1/2hod. Tak dlouho jsem hledání družic nevydržel. Stačilo zadat ručně přibližný aktuální souřadnice a měla čtyři družice během dvou minut. Pro litevce přijíždí Zil s jakýmsi Bazarovem - hybná síla turistiky v Orliku. Seznamujem se s ním. Radí nám ať si zajdem v Orliku na sensovět a chcem registraci („že Bazarov skazál“). Vodáci odjíždějí a my se válíme na slunci, které se konečně ukazuje. Sušíme věci, mácháme si aspoň nohy v rozvodněné Oce. V 13:00 jdeme do Orliku. Je to na dohled ale cesta se táhne 2km. Zkoušíme registraci ale paní nás posílá na milici že registrujou tak geology a né turisty. Jen to ne! Na sensovětu necháváme rance a jdem po Orliku. Paní nám ještě telefonem zajistila maršrutku na zítra v 9:00 od lékárny do Sludjanky. Je to asi 400km. V Orliku na návsi pusto a prázdno. V magazínu který ani není označen je největší výběr. Čerstvý chléb, dokonce špek, cukr i na váhu - bereme 200g. Ještě jdem do stolovoj (restaurace). Jíťa má plněný lusk za 26R a já pelmeň za 25. Miniporce a na zapití kysel (sladký moc dobrý ovocný rosol). Je zde asi 5 děvušek perzonálu v stejnokrojích a šéf co se pyšní diplomem za vzorný podnik – dnes ho dostali od přijedvší delegace z Ulan-Ude a je to pro ně prázdnik. Díky tomu jako inostranci dostáváme po malé vodce a zapisujeme se do pamětní knihy. Ještě je musím vyfotit a slíbit, že pošlu fotky. Potácíme se zpět a za vsí nás dochází turisti z Moskvy. Byli taky na jídle (ale v zakúsočnoj – větší porce, menší ceny) a jdou ke své grupě na stejné tábořiště kde jsme byli my. Přijeli mašinou z Chojto-Golu. Sjížděli řeku Žombolok. Je jich 10, z toho jeden raněný. Má zle opařenou nohu z butilky při vaření. Kolem jede autobus  a mizí v řece. Netrefil brod a zahrabal se do šutrů v třetině řeky na ostrůvku až po podvozek. Je to vůz místní dopravy z Irkutska a objednali si ho moskviči na odvoz do Irkutska. Řidič sehnal v Orliku mašinu a ta ho tahá ven. Moskviči nás berou sebou (pá pá maršrutko v 9:00). Ještě v Orliku zakusočnoj testujem poezi (pozé) - místní obdobu pelmeňů ale velký skoro jako naše blbouny. Částečně se seznamujeme s posádkou - Andrejem a Marinou, organizátorem Sergejem a náčelníkem grupy. Andrej je nějakej hodně aktivní podnikatel, oplácanej biker a kajakář. Zná Prahu jezdí tam na pivo. Vlastní dokonce český PBCH člun (jak nazývají rusové Pálavu ) a je z něho nadšen. Asi je dost za vodou. Vysmátej, furt nás častuje pivama. Jedeme 170km po gruntovoj doroge bez asfaltu nádhernou krajinou. Silnice do nevidim, velehorská řeka Oka široká asi 100m, okolo hory. Je to jako expozice z Aljašky a Švýcarska, akorát vše větší. Stoupáme proti proudu Oky a ze sedla je vidět vlevo v dáli ledovce Munku-Sardiku - nejvyšší hory Sajan na mongolských hranicích. Pak sjíždíme hlubokým suťovým kaňonem podle Irkutu až do Mondy – zde konečně asfalt, hlavní tah vedoucí do Mongolska. Teď už jen 200km z kopce k Bajkalu. Zastavujeme ve 21:40 kus za Mondy u řeky. Moskviči nelení a určená služba vaří večeři. 3 kotle na oheň, všichni po tmě hledají kousky dřev a foukají plynovou letlampu aby to hořelo. Ve 22:30 je jídlo hotový. Br.kaše s masem a na dvojici ještě piksla sajr (rybiček). Zvou nás taky, maj přebytky zásob. Pak nám ješte u ohně zazpívají ruský trampský písničky  a jdeme spát. Jsou super.

Pátek 12.8.2005

Ráno vylejzám v 8:00. Vzhůru je jen vedoucí a shání dřevo na oheň, asi má službu. Přináším spousty dříví od řeky. Pak se objevuje Marína a dělá rejžovou kaši a čaj. Náčálník pak potichu obchází stany  a budí k snídani. Marina haleká „narod daváj misky“ a počítájí jestli jsou všechny. Rozkydá kaši, každý dostane máslíčko a je hotovo. Jíťa dostává od náčelníka nerezovej dvoustěnej hrnek. Tvrdí, že ho již nepotřebuje  a Jítin plecháček z Rumunka za 16Kč u ucha teče. Jíťa se snad první den po ránu usmívá neb jak tvrdí, poprvé spala celou noc. V 10:30 lezem do busu, ve 13:00 se ještě stavujem u odbočky na Tunkinské Golce ve vsi na pozy. Golce se táhnou vlevo asi 80km. Je to jak Vysoké Tatry od Popradu,vyhledávaná tur. oblast 100km od Bajkalu. Asi ve 14:00 jsme v Kultuku u Bajkalu. U hlavní silnice v serpentině nad Kultukem stavíme na odpočívadlu – vyhlídce. Prodávaj se tu uzený omuly ve velkým. Teplý, uzený, sušený i solený syrový. Ceny od 20R nahoru. Jako suvenýr si kupujem kousek zdejšího mramoru s obrázkem Bajkalu. Loučíme se s moskviči (budou spát v Irkutsku a zítra letadlem do Moskvy). Počasí nestojí za nic. Dáváme ještě jednoho teplýho omula, výborný ořechový zákusky a já tři piva Žigulnoje z Irkutska za 15R („vyrobeno z vody Bajkalu“, konečně pivo s tváří s né žádné euro sračky). Pak jdem na stanici Kultuk a zjišťujem, že vlak do Port Bajkalu jede zítra (tj. sobota v 11:10 místního a pak až v út asi ve 14:30). Jdem kus po trati asi 20min a kotvíme na tábořišti na břehu pod kolejemi. Vaříme čaj a pohanku na ohni. Začíná pršet a ve 20:00 zalézáme do stanu. Ve 21:30 ještě venku hlásek. Ňákej zmoklej šprot žebrá o žvanec. Vůbec na něj nemám náladu, odbývám ho že já sám nemám co kušať. Noc je nekonečná, naštěstí ráno už neprší. Dříví Jíťa večer prozřetelně schovala od igelitového pytle, tak zase topíme a po čaji jdeme na vláček. Jede přesně – dlouhá souprava v modrých barvách s nápisy Bajkal expres (přitom to jede 76km od 11:10 – 20:30). Je to „exkurzní vlak“ – turisté za 200R na vybraných místech mají výklad. Sedí v 1.třídě v bufetu s televizí (programy o Bajkalu a klipy). Pivo tu stojí 1,5l 60R, kafe je za 9. Pohoda, pojedeme celý sychravý den v teple a suchu za normální jízdný 48R/os.. Ploužíme se kolem Bajkalu, venku je asi 12st., vítr a přeháňky, tak nám to nevadí. Ovšem zastávky jsou nekonečné. Řeknou že se bude stát 20min a stojí to1h20. Zastavujem v malých osadách které slouží jako turbazy a tábořiště. Je docela narváno. Spousta trampů jede domů kvůli špatnému počasí. Do bufetovýho vozu si chodíme do termosky pro vodu a zalejváme svoje čaje. Ve stanici Uljanovo stojí v protisměru parní vlak s vagony jak z Orient expresu. Zase tady stojíme asi 2h. Odcházím do Bajkalu pro vodu když se vlak náhle rozhodne že pojede a Jíťa musí mašinu 5min zdržet. Naštěstí má každej vagon svoji štiplístku s vysílačkou pro pokynu do mašiny takže to nebyl problém. Večer končíme v Port Bajkalu a vůbec se nám nechce do sychravého počasí. Lidi se hrnou na přívoz. Většina jede do Irkutska. Už ve vlaku jim prodali lístky na přívoz a bus tuším za 170R (normální cena je 80R). Přívoz jezdí v 7:00 a pak v 10:20 každý den za 23R.  Bloumáme kolem nádraží. Je úplně nové po rekonstrukci a pak se vracíme kolem přístavu (vše v rozkladu) do vesničky Baranik a v magazíně se ptáme na nocleh (nechce se nám do stanu). To vyvolá okamažitou akci. Prodavačka před krámem přivolá malou děvočku a ta nás vede do domku. Domek stojí 150R na osobu. Je u potoka, kuchyň ve verandě, pak další kuchyň s obrovskou bílou pecí a pokoj s postelema a televizí. Je tu čisto, plynový vařič, hajzl na ulici asi pro 3 baráky. Vaříme polívku a pak Jíťa dělá skvělý těstoviny (co jsme našli ve spíži) se špekem. Jdeme spát o půlnoci

Neděle 14.8.2005

Snídáme dobroty z krámu. Podaří se mi zatopit v peci, je zde pytel uhlí. Venku se protrhává a tak tu necháme rance, půjdem k Bajkalu pak je vyzvedneme a budeme spát ve stanu. Zkoušeli jsme zaplatit dolarama, ale nikdo je nechce. Z novin co zde leží zjišťuji že USD celý měsíc stoupal a už není 26 ale 28R. S obtížema se nám podaří vyměnit 20USD za 560ruble a jsme zase králové. Zítra se pohnem do Irkutska. Pojedem električkou do Čeremchova a zkusíme jet dál stopem na Krasnojarsk neb máme spoustu času (do soboty do Novosibirsku). Koupu se v Bajkalu, počasí se lepší, voda hodně studená. Pak ještě v chajdě děláme polívku a jako druhý chod zkoušíme placky z br. kaše. Moc to nejde, pomáhají až 2 vejce co jsme zde našli. Vracíme klíče a do západu ležíme na břehu Bajkalu. Pak lezem na tábořiště nad tratí. Stojí zde stan a postupně se scházejí 3 turisti z Petrohradu - Nasťa, Voloďa a Oleg. Jsou trochu pod parou, zvou nás k jídlu a na vodku. Jíme salát, uzený, rybky kylka a pijeme na vstreču, Bajkal, družbu atd. Nasťa pak hraje ruský táborový písně. Je to poetický večer, spát jdem o půlnoci.

Pondělí 15.8.2005

V 10:30 jedeme všichni přívozem do Listvjanky. Pak nás bere maršrutka (minibus pro 11 lidí s klimatizací a 2 plazmovými TV) do Irkutska (cena 60R).  Vyhazuje nás v centru nedalo tržnice (je obrovská, stála by za celodenní průzkum). Jedem mísou na vokzál – je hodně bokem za řekou Ankara. Kupujem bilet do stanice Polovina (asi 90 km za 34R) Jede to za hodinu a akorát stíhám vyměnit prachy v bance (asi 800m za nádražím na ulici Gogola) kurz je 27,80. Měním 100 USD. Jakmile v Polovině vylezem z vlaku - prší. Doplazíme se na moskevskij trakt - hlavní silnici M51 (Moskva – Vladivostok). Z bryndy nás tahá pán v zánovním VW a veze nás 30km na odbočku do Čeremchova. Pak chytáme dodávku až k městu Sajansk přes 200km. Řidič je majitel třech magazínů s elektronikou a rozváží si zboží z Irkutska. Všechny ty verky tahá z Kytaje (Číny). Kytajců je zde plno. Ve velkých městech mají celé čtvrti. Spíme nedaleko silnice na posečené louce. V noci samozřejmě zase leje.

Úterý 16.8.2005

Vyjlezáme v 8:30 když déšť trochu ustává. Stopujeme asi 20 min a už se vezeme. Veze nás kluk kterej si převáží japonský auto z Vladivostoku do Novosibirsku. Je utahanej, jede 4. den. Tohle je jeho byznys. Lodě převážej ojetiny z Japonska a pak se rozváží po Rusku. Jedeme v offroad kterej i ojetej stál 25000USD. Vezme nás až do Krasnojarsku. Po trase je hodně podobných převozníků. Náš dobrodinec 3x za měsíc letí do Vladivostoku a pak převáží auto 5 dní do Novosibirsku. Ale hodí mu to prý kolem 2000USD měsíčně. Pro něj je Rusko nejlepší místo k životu. Dřív jezdí po Obu na šífu. Byl skoro kapitán. Pak to zrušili a dal se na byznys s autama. M51 je hlavní tepna východ západ, ale některé úseky opravdu vyžadují offroad. Bláto, jamy, člověk žasne jak může vypadat tepna Sibiře. Večer v 19:20 nás vyhazuje na kraji Krasnojarsku u Jeniseje. V magazíně kupujeme obří pivo, sejra, chleba, sušenky, karamely  a jdem to sežrat k řece. Na to že jsme ve městě s 1000000 obyvatel je u řeky klid. Koupeme se a jdeme spát.

Středa 17.8.2005

V 9:00 stojíme na ostanovce avtobusa č.70 kterej jede pod Stolby. Cesta stojí 7R na osobu a jedeme 1:30h. Krasnojarsk je obrovský a mi ho celý objíždíme. Na konečné v bufetu snídáme čaje za 4R a pak jdeme po asfaltu 2km proti proudu potoka k bráně do zapovědniku Stolby. Kolem symbolického horolezeckého hřbitůvku stoupáme 5km na sedýlko -  východisko na Stolb 1 a 2. Jsou zde schématické tabule co je kde a bufet. Cesta klesá za sedlo kolem pramenu výtečné vody a po 300m jsou domy. Zkoušíme požádat o nocleh v jakési správě rezervace. Všechno už máme domluveno (mohli bychom spát na půdě kůlny) ale pak 100m za stavením objevujeme funglnový tábořiště. Podlážky pro stany a přístřešek jako kychyň a jídelna. Jsou zde děcka z Irkutska - Andrej z Belova a Světlana z Tomska. Necháváme zde rance pod jejich správou a vracíme se do města nakoupit zásoby. Jsme na vostočnom rynku – obrovská tržnice.  Je zde proti sibiřským děrevňám neuvěřitelně levno a hlavně spousta asijských lahůdek. Nejlepší se ukázaly spečený slunečnicový semínka z cukrem 1kg za 40R, spousta uzených ryb neznámých druhů a oddělení korejských salátů s exotickými surovinama. Ochutnáváme na co přijdeme. Kupuju si imitaci námořnickýho trička za 60R. Do tábora se vracíme až v 21:00. Rebjáta sedí kolem ohně a vařej bram. kaši, nabízej uzený a vodku. Všichni jsou tak trochu horolezci - hlavně Světlana z Tomska. Hezky zpívá a řeže do kytary, jdeme spát o půlnoci.

Čtvrtek 18.8.2005

Zkouším vylízt na Stolb 1 ale asi ve 2/3 to vzdávám. Je to samý rajbas a bojím se. Pak jdem na Stolb 2. Tady to nejde vůbec ale z okrajovek jsou hezké výhledy. Ve 13:00 se vracíme do tábora. Naši horolezci vyrážej směr nějaké skalky 3km. Berou mě s sebou že mi ukážou kudy na Stolb 1. Pak tam ve čtyřech lezeme. Je zde mnoho takových „horolezců“ ale i místní borci s lezečkama a maglajzem. Je to hodně rajbasový a nebo nejtovačky v kolmých stěnkách. Nic pro mě. Dobít vršek je dlouhá štreka, ale stojí to za to. Dolů nás pak Světlana vede netradičníma trasama přes krásné plošiny v masivu s názvy „Děckij sádik a Pioněrskij sádik“.  Na tom druhém je dokonce v nitru masivu studánka s pitnou vodou. Bylo by velmi romantické zde tábořit 40m nad zemí  uprostřed obřích balvanů a borovic s výhledem do kopců. Krajina zde připomína lezeckou oblast Rabštejn v Jeseníkách ale kámen jizerskou žulu. Při sestupu dokonce exceluju v komínech. Děcká nemaj tu techniku, jsou jen na stěnky. Jíťa má strašnou rýmu a je ráda že leží v táboře na slunci. Chytla to při stopu. Řidič furt na ní otvíral okýnko když kouřil. K večeru jdem ale oba znovu a velejzáme spolu na Stolb 1. V táboře jsme v 19:30. Pečem buřty (stály 60R a je to ještě horší bláto než u nás). Do tábora přibyl Igor s Marínou z Novosibirska, takže večer zase u ohně s kytarou. Místní turisti hrajou výhradně místní dumky (vše na jedno brdo) o přírodě, přátelství, cestách a táborových ohních - jako u nás.

Pátek 19.8.2005

Vstáváme pozdě, pomalu balíme. V 13:00 jdem na bus č.50A - jezdí přímo na vlakáč. Od konečné autobusu pod Stolbama (ostanovka turbaza) je kousek k Jeniseji (asi 400m). Určitě by se dalo spát a koupat i tam. Kolem nacionálního parku Stolby teče řeka Mana oblíbená vodáky. Celkem jednoduchý - místňáci to sjíždí na vorech z vesnice Narva trvá do Jeniseje 9 dní. Samotné Stolby nejsou pro nás z Čech kde jsou skály na každém rohu zas tak atraktivní. Ale je to při cestě a máme čas. Teď sedíme v Krasnojarsku na vlakáči, vše nové, klimatizovaná hala s obřími televizemi. Vlak nám jede ve 22:35 a v Novosibirsku budem v 9:30 ráno. Cena 469R na osobu za asi 850km. Počasí je dnes samozřejmě super (když to proflákáme ve městě). V Krasnojarsku jsou všude bilboardy na výkup železnýho šrotu a i reklamy v rádiu. Všechno to prej jde do Číny stejně jako vlaky se dřevem. V nočním vlaku je vedro jako v pekle.

Sobota 20.8.2005

V Novosibirsku se čas posunul o hodinu dozadu. Dáváme rance do úschovky a jedem metrem na centrální rynok. Kupujeme dobroty domů a odpoledne se jdeme máchat do Obu. Koupeme se asi do 19:00. Pak před nádražím přebalujeme rance a ve 22:00 jedeme maršrutkou na Tolmáčevo. Zjišťujeme že v hale bychom neměli kde ležet do rána, tak přímo před ní ve střeženém prostoru letiště leháme pod stromy vedle nějakého hlídané parkoviště. Je tropická noc, koušou komáři, hučí letadla ale ňák to přežijeme.

Neděle 21.8.2005

Ve 4:00 jdeme do haly. Letí nám to v 5:45. V Moskvě jsme v 9:30 a odlétáme v 17:30.

Stíháme ještě Rudé náměstí. Busem a metrem to trvalo asi hodinu přímo tam a stálo 23R/os. Jdem s jedním rancem, neb úschovka pro oba by stála 160R. Zpátky jsme byli dost nervózní páč bus jel nejdřív na Šeremetěvo1 a potom teprv na 2, což nás velmi zdrželo. Odbavení bylo bez problémů i když úřednice u mýho okýnka dost dlouho tupě zírala na tu naši částečnou registraci. Dokonce přivolala tlačítkem nějakýho pomocníka ale ten jen mávnul rukou, tak mě propustila. Jíťa u vedlejší přepážky - kde byl chlap - v pohodě. Letíme tentokrát s ČSA a podává se vepřoknedlozelo! Je nádherně, sedím u okýnka a tak si to vychutnávám – krajina se mění od ruských lánů na polský políčka, pak nějaký hory – jsou to Jizerky!, Ještěd a zatahuje se. V 18:30 vylejzáme v deštivé Ruzyni. Naše spřízněná duše Martin má zrovna službu. Auto nacházím na smluveném místě a Martina v odbavovací budce v hale. Předává mí druhý klíče od auta a o půlnoci jsme v Trutnově.

 

Praktické info

 

Co sebou

 

Odkazy

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář